Už osmnáct let posílám každý měsíc peníze na jeden účet. Ale je mi jasné, že i kdybych je posílal až do konce života, čisté svědomí si tím nekoupím. Jako mladý jsem byl lehkomyslný. Myslel jsem si, že mi všechno projde.

V učení mi to na střední i na vysoké procházelo, ale v životě se to mělo změnit. Rád jsem se bavil a rád utrácel a tak není divu, že jsem měl hluboko do kapsy.

Rodiče mi nijak velké kapesné nedávali, a tak, když jsem se ve třeťáku rozhodl, že musím mít auto, nebylo lehké objevit vhodný vůz. Nakonec jsem ho s pomocí kamaráda Filipa našel.

Filip veksloval s kdečím, a tak mi obstaral renault, který vypadal přepychově a byl za hubičku. Sice jsem z něj měl radost, ale protože jsem věděl, co je Filip za vykuka, nechal jsem si auto zkontrolovat v rodném městě.

Ano nebo ne?

Martin, spolužák z gymplu, podobný větroplach jako já, tu pracoval u svého táty v autodílně. Když renaulta prohlédl, sdělil mi, že auto je po havárii, a je doslova pojízdná rakev. Doporučil mi, abych se ho co nejrychleji zbavil.

Že tím můžeme někoho ohrozit, nenapadlo ani jednoho z nás. Ale komu ten vrak střelit? Kupce jsem našel ještě ten samý večer. Vyrazil jsem do hospody, kde se scházela parta z gymplu.

Tentokrát bylo u našeho stolu živěji, než obvykle. Kluk od nás z ročníku, Ondřej, zbouchnul Olinu, holku z vedlejší třídy. A tak bylo co zapíjet. Aby se uvedl jako vzorný otec, našel si i práci.

No a shodou okolností potřeboval auto, protože budoucí zaměstnavatel automobil vyžadoval. Když jsem mu předával klíčky, upozornil jsem ho, že rodinku by v tomhle voze raději vozit neměl. Víc jsem to neřešil. A proč taky, když jsem na tom ještě něco vydělal.

Cítil jsem se jako mazaný a světaznalý chlapík. Když jsem o půl roku později zamířil domů, potkal jsem hned u autobusu Martina. Vypadal zaraženě. „Slyšel si to? Ondra je po smrti…“. Bylo to tragické. Ondra zapíjel v baru narození syna. Když se rozhodl jet domů, byl už opilý.

Osudová jízda

Ostatní ho přesvědčovali, aby nejezdil, ale nějak jim vyklouznul. Když projížděl zatáčku u benzínky, auto doslova vystřelilo mimo silnici a skončilo v lese. Ondra byl na místě mrtvý.

Neměl šanci, auto bylo na kusy. V první chvíli mi vůbec nedošlo, za co, byť z části, nesu vinu. Jediné, na co jsem se dokázal soustředit bylo, abych z toho neměl průšvih já.

Ale policie případ uzavřela s tím, že řidič měl v krvi přes dvě promile a auto bylo ve špatném technickém stavu. Kdo mu auto prodal, nikdo neřešil. Ulevilo se mi. Jenže pak jsem potkal ve městě Olinu s kočárkem.

Dali jsme se do řeči a mě najednou došlo, že i mou vinou nemá manžela a malý Ondra tatínka. Byl jsem z toho zdrcený. Přemýšlel jsem, co dělat. Hned od příštího měsíce jsem začal Olině na účet posílat peníze, vždy se vzkazem „Pro Ondru“. Pocitu viny mě to stejně nezbaví.