Když Petr zemřel, úplně se mi zhroutil svět. Zůstala jsem sama s třemi malými dětmi a vůbec nevěděla, co si počít. Manžel byl totiž to nejlepší, co mě kdy potkalo.

Do Petra jsem se zamilovala už na střední, a sotva jsem odmaturovala, už jsme chystali svatbu. Přišla jsem totiž brzy do jiného stavu, což tehdy nebylo vůbec nic zvláštního.

Navíc Petr měl chápající rodiče, kteří nám ve svém domku uvolnili celé patro, takže jsme neměli žádné velké starosti. Snad jen jak to říct mým rodičům, kteří Petra prostě nesnášeli.

Nepříjemná záležitost

Ti si totiž vždy představovali, že nejprve udělám vysokou školu a teprve pak se vdám, samozřejmě za nějakého dobře zajištěného doktora nebo právníka. Jenže Petr byl traktorista, což pro mého tatínka znamenalo totéž co buran.

Nijak se netajil tím, že Petra nenávidí a že doufá, že se stejně časem rozejdeme. Teď ale bylo dítě na cestě, s čímž se mí rodiče nedokázali smířit. Zároveň ale věděli, že potrat nepřichází v úvahu, protože „co by tomu řekli lidi“.

Mou svatbu tedy brali jako nepříjemnou záležitost, které se ale zúčastní, a Petra jako nevítaného vetřelce, s kterým nechtějí mít vůbec nic společného. Své opovržení mu dávali nepokrytě najevo, za což jsem se pochopitelně styděla.

Cítila jsem se vítaná a milovaná

Můj snoubenec pochopitelně vycítil, co si o něm naši myslí, a tak s nimi kontakt nijak zvlášť nevyhledával. Zkrátka naše vztahy byly na bodu mrazu, což bylo o to horší, že já jsem se v Petrově rodině cítila milovaná, a hlavně vítaná.

Petrova maminka byl vřelá a rázná žena a tatínek obrovský dříč, který si velmi vážil pohody, kterou mu manželka doma vytvořila. A protože chodil z práce velmi unavený, klidně přenechal vedení domácnosti své ženě.

Můj Petr tak vyrostl v láskyplném prostředí, což mu dalo do života ten nejlepší vklad. Navíc si z domova odnesl přesvědčení, že rodina si má za každých okolností pomáhat.

Byl zkrátka tak vychovaný a já jsem věděla, že tyto zásady vštípí i našim dětem, a byla jsem za to moc ráda. Můj manžel byl úžasný chlap do nepohody a já jsem si právě takového přála.

Byl skálou, o kterou jsem se mohla opřít

I on byl laskavý a vtipný chlap, který by pro své blízké udělal všechno na světě. Kdykoli jsem se o něj mohla opřít a také jsem věděla, že se snaží, aby nás všechny zajistil.

Byl mou skálou, bezpečným přístavem a život s ním byl mnohem lepší, než jsem si kdysi představovala. K našemu prvnímu synovi proto brzy přibyl další a pak, po dlouhých deseti letech, ještě rozkošná holčička, náš malý benjamínek.

Vlastně jsme si žili až moc hezky na to, aby nám to vydrželo. Nelítostnou ruku osudu jsem poznala, když měl Petr vážnou dopravní nehodu.

Byl ze mě uzlíček nervů

Téměř rok strávil po špitálech a nakonec zemřel na celkové selhání organismu. V tu chvíli jsem už byla hotová troska, uzlíček nervů, nad kterým by se i kámen ustrnul. Dlouhodobé psychické vyčerpání si vybralo svou daň a já se zkrátka zhroutila.

Jediný, kdo mi v tu chvíli pomohl, byli právě Petrovi rodiče. A to i přesto, že sami měli v srdci hluboký žal. Jenže naše tři děti, jejich milovaná vnoučátka, jim dávaly sílu žít.

Starali se o ně, když jsem byla v léčebně, vodili je do školky i do školy a večer jim před spaním četli pohádky. V nemocnici jsem se dala s pomocí lékařů dohromady a vrátila se do domku, kde jsem předtím byla s Petrem tak šťastná.

Z dětí vyrostli skvělí lidé

Najednou tu ale byl nezvyklý klid, a kdyby se tu alespoň občas nerozléhal křik dětí, bylo by tu stále tíživé ticho. Když jsem se občas podívala do tváře Petrových rodičů, musela jsem se stydět.

I oni si procházeli těžkým obdobím, vždyť přežili svého syna, a přesto v sobě našli sílu mi pomáhat. Čas ale přece jen ty největší rány zahojil a my zase fungovali jako rodina.

Když jsem si našla slušně placenou práci, opět tu byli Petrovi rodiče, kdo mi s dětmi pomáhal. Roky tak rychle ubíhaly, z dětí vyrostli téměř dospělí a slušní lidé a já se stala ředitelkou jedné místní firmy.

Měla jsem velmi dobrý příjem, a tak jsem mohla děti podporovat na studiích, a dokonce několikrát poslat Petrovy rodiče na dovolenou k moři a do lázní.

Jsem jim moc vděčná

Vím, že jim nikdy nebudu moci dostatečně oplatit jejich péči, ale snažím se o to. Těším se z toho, že jsou stále čilí, i když už jim dávno minula sedmdesátka, a jsem připravená se o ně postarat, až jim budou ubývat síly.

Jsem jim totiž tak vděčná, že to ani neumím slovy vypovědět.Vždyť jen díky nim z našich dětí vyrostli skvělí lidé, na které jsem právem hrdá.

Alena V., 51 let, Nymburk