První tři roky jeho života jsem byla se svým milovaným vnoučkem téměř nepřetržitě. Pak se dcera odstěhovala a já se s tím nemohu smířit.

Když jsem se dočkala vnoučka od své dcery Ivanky, byla jsem ta nejšťastnější žena na světě. A nejen já, i můj manžel se stal tím nejlepším dědečkem, kterého si náš malý Tomášek mohl přát.

Hned po porodu u nás Ivanka dva měsíce zůstala a já jí pomáhala, jak jsem mohla. Protože jsem v invalidním důchodu, měla jsem čas a neuvěřitelně mě to naplňovalo. Ivančin manžel totiž kvůli práci dost cestoval, a tak jsem tu pro ni byla já.

Musela jsem navštívit psychologa

Stala jsem se babičkou na plný úvazek a svou roli milovala. Tomáška jsem hlídala každý víkend a i přes týden jsem chodila dceři pomáhat.

Jenže když byly malému tři roky, dcera i s manželem se rozhodli kvůli pracovní příležitosti odstěhovat na druhý konec republiky. Byl to pro mě obrovský šok, ze kterého jsem se nemohla vzpamatovat.

Dokonce jsem v tom období upadla do lehčích depresí a musela svůj stav řešit s psychologem. Nakonec jsem se i díky tomu dokázala s celou situací vyrovnat. Jistě i proto, že jsem si našla nového koníčka.

Chodím cvičit, abych byla fit, když Tomášek přijede na prázdniny. Chci být babičkou, která s ním bude bruslit a lyžovat. A už se na ty krásné chvíle moc těším.

Jana Š., 53 let, Aš