Přihnal se zničehonic modrou oblohou a blesk udeřil přímo do kostela ve chvíli, kdy novomanželé vycházeli. Manželství skončilo skutečně tragicky.

Bylo to v padesátých letech, a tak tu událost, o které vám píši, prožívalo naše malé městečko jako velkou senzaci. Jedna studentka místní střední si brala svého češtináře. Kantor byl idolem našich dívčích srdcí.

Navíc to byl dobrý hudebník, měl vlastní soubor a ve škole vedl pěvecký sbor.

Nejpikantnější na celé svatbě bylo, že nevěstě, naší kamarádce a spolužačce, bylo teprve sedmnáct a půl roku, a jak se později mohly přesvědčit i ty největší drbny města, které na nevěstě nenechaly nit suchou, brát se ti dva nemuseli.

Byla to prostě jen velká, i když věkově nevyrovnaná, láska. Pro nás tehdy událost roku. V té době se toho moc nedělo, alespoň ne společensky, a tak to byla nejvzrušivější událost po vítězném únoru Na svatbu se tehdy přišlo podívat celé město.

Brali se v kostele

Obřad se konal v kostele, ale tam se nás dobrá polovina nedostala, protože ti chytřejší kostel obsadili už před příjezdem svatebčanů. My méně akční, kteří jsme měli smůlu, jsme postávali a čekali venku.

Ženich, idol našich srdcí, byl ten den dvakrát takový fešák než jindy, a nevěsta měla šaty, nad kterými jsme jen vzdychaly. Vešli do kostela a my venku slyšeli jen hudbu.

Uprostřed obřadu se ale zničeho nic nad kostelem objevil strašidelně černý mrak, podotýkám, že to bylo v srpnu a slunce ten den svítilo, jako by mu za to zaplatili. Z toho mraku začaly padat obrovské kapky a ozvalo se několik hromů za sebou.

Vzápětí dokonce do hromosvodu kostela uhodilo.

Všichni jsme na ten přírodní úkaz se zatajeným dechem zírali, protože na nás, kteří jsme stáli jen dva metry od schodiště ke kostelu, nepadla ani kapka, zatímco oba novomanželé, jakmile vyšli z kostela, dostali sprchu.

Nebyli si souzeni

Všechno to trvalo jen několik vteřin a mrak zase rychle zmizel. Sluníčko svítilo a pálilo jako předtím. Někteří to tehdy považovali za špatné znamení, že k svatbě nemělo dojít. Jak se záhy ukázalo, skutečně tomu tak nejspíš bylo.

Po dvou letech se manželům narodil těžce postižený syn a krátce nato se za dramatických okolností rozvedli. Kamarádka se odstěhovala a za dva roky se znovu provdala.

Se svým dalším mužem žila přes čtyřicet let., pak ovdověla a bylo to podle toho, co jsem o ní slýchala, krásné a harmonické manželství. Ženich, náš milovaný a obdivovaný učitel, se ale už nikdy znovu neoženil. Až do své smrti zůstal sám.

Julie (81), Domažlicko