Některé možnosti zůstanou nevyužité, i když je čas nabízí hodně dlouho. Někdy dokonce od dětství až do smrti.    

S Kamilem jsem se znala už od útlého dětství, vlastně jsme spolu chodili i do školky. Na základní škole nás rozdělili, on byl v „áčku“, já v „béčku“, ale protože jsme bydleli nedaleko od sebe, vídali jsme se dost často.

Hlavním důvodem bylo, že v našem okolí byla dost početná parta dětí, do které jsme oba tak nějak zapadli. Něco mě ale přitahovalo přímo ke Kamilovi a z jeho strany to bylo podobné.

Nebylo ale vhodné dávat své neujasněné city nějak najevo, samostatné kamarádství kluka s holkou se prostě moc nenosilo.

Kamarádství bylo málo

Teprve když přišlo období dospívání, dočkala jsem se toho, o čem dívky sní: Kamil pro mě skládal básničky a dával jasně najevo, že se mnou chce chodit.

Tehdy bych se asi už dala k nějakému chození přesvědčit, jenže osud krutě zasáhl, stejně jako potom ještě vícekrát. Kamil utrpěl těžké zranění, když zachraňoval svoji malou sestru před přijíždějícím autem.

Ocitl se na dlouhou dobu v nemocnici a pak ještě v rehabilitačním ústavu. Ve škole pak musel opakovat ročník. Když se vrátil, prožívala jsem už jiný vztah, opravdovou první lásku, s třídním „grázlem“, kterého mi ale všechny spolužačky záviděly.

Kamila jsem byla doma navštívit jen jednou, když jsem mu přinesla nějaké knížky na čtení. O mém vztahu věděl a byl smutný, ale já mu dál nabízela to, co kluci a muži většinou nechtějí slyšet: kamarádství.

Komplikace na střední škole

První láska dopadla tak, jak to často bývá: zklamáním a nevěrou. Útočiště jsem hledala právě u Kamila. Ten se postupně zotavoval a dál mi dával najevo své city. Já jsem ale do dalšího vztahu jít nechtěla.

Špatně se mi ovšem vysvětlovalo, že si důvěrného přátelství vážím mnohem víc. Jednoho dne mi Kamil řekl, že jsem stejně jeho osudovou ženou a že v budoucnosti společně prožijeme spoustu krásného. Vážila jsem si toho, že byl jiní, než kluci v jeho věku bývají.

A nedělalo mi problém sdílet s Kamilem jeho sny o tom, co nás čeká. Život nám ale místo vzájemného štěstí dál kladl do cesty samé překážky. Nejprve nás rozdělilo středoškolské studium. Už jsme se nenavštěvovali tak často.

Ve třetím ročníku jsem se bláznivě zamilovala do Roberta, mladého profesora češtiny. Tajně jsem s ním chodila. Kamilova reakce, když jsem mu o tom řekla, byla taková, že si rovněž našel dívku – z trucu.

Přitom mě ale současně ujistil, že jeho sen o našem společném životě platí dál, a bude platit navždy. Z mé lásky k češtinářovi byl nakonec velký průšvih, na škole i u nás doma, tím spíš, že jsem s ním otěhotněla.

Robert se zachoval jako džentlmen a požádal mě o ruku. Nechtěla jsem se vdávat, ale pod nátlakem okolí jsem souhlasila. Bylo mi současně jasné, jakou krutou ránu do srdce tím dávám Kamilovi.

Jenom jsme se míjeli

Všechno dopadlo špatně. Miminko se mi narodilo mrtvé a s Robertem jsem se rozvedla. Zhroutila jsem se a nějaký čas prožila v léčebně. Potom mě rodiče poslali za tetou do Prahy, kde jsem si dodělala školu. S Kamilem jsem dlouho nemluvila.

Potkali jsme se, až když jsem přijela navštívit rodiče. Také jemu se blížila maturita. Opět mě ujistil o své lásce, ale bylo jasné, že na nic takového nejsem připravená. Ubíhaly roky a během nich jsme se dál pravidelně vídali.

Já se ještě dvakrát vdala a rozvedla, Kamil se oženil a rozvedl pouze jednou. Životní zkušenosti mě ujistily v tom, že právě on by pro mě byl tím pravým a jediným, ale nebylo nám dopřáno se o tom v praxi přesvědčit.

V době, kdy jsme oba byli už zralí a volní, pak Kamilův život krátce před padesátkou ukončilo srdeční selhání. Nejsem dnes sice sama, ale dobře vím, že tu největší životní možnost jsem si nechala zbytečně utéct.

Věra A. (52), Tábor