Moje profese a můj citový život byly vystaveny těžké zkoušce.

Ve svých třiatřiceti letech jsem si uvědomila jednu nepříjemnou věc: až moc času jsem doposud věnovala své profesi a své kariéře. Na lásku nezůstal skoro žádný. Moje dosavadní samota, která mi zatím z důvodu kariéry nevadila, na mě dolehla s plnou silou.

Ano, byla jsem úspěšná lékařka na chirurgickém oddělení a měla jsem za sebou bezpočet úspěšných operací. Spolu se svými kolegy a kolegyněmi jsme zachránili mnoho životů. Ten svůj jsem však odsouvala do pozadí.

Oslovil mě v parku

Pocit, že mám za pět minut dvanáct na založení rodiny a uspořádání svého osobního života, však ve mně doutnal a zakládal na budoucí citový požár. A ten vypukl, když jsem potkala Milana.

Z nemocnice jsem chodila většinou pěšky – neměla jsem to daleko a po náročných pracovních výkonech a operacích jsem si tak mohla pročistit hlavu. V létě jsem se často zastavila v nedalekém parku a chvíli jen tak seděla na lavičce a pozorovala okolí.

A právě zde mě Milan oslovil. Laviček bylo v parku více a některé byly volné, takže mi hned bylo jasné, že tenhle asi pětatřicetiletý muž se chce nejspíš seznámit. S lehkým úsměvem jsem mu pokynula, ať se posadí a čekala, co bude dál.

Vyklube se z něho nesmělý váhavec nebo ostřílený lovec žen? Za čtvrt hodiny jsme o sobě věděli to podstatné. Milan byl stejně osamělý jako já a tentýž byl i důvod – dal přednost budování kariéry.

Také na něj začaly doléhat tíha věku a vědomí, že není dobré zůstávat celý život sám. Zkrátka a dobře, z toho parku jsme odcházeli jako dvě spřízněné bytosti, které svedla dohromady náhoda a ony jí hodlají beze zbytku využít.

Vyšetření přineslo šok

V týdnech, které přišly, jsem sama sebe nepoznávala. Poprvé v životě jsem byla skutečně zamilovaná na sto procent. Do týdne se ze mě a z Milana stali milenci. Do měsíce jsme začali uvažovat o tom, že bychom se jednou mohli vzít, třeba tak za půl roku.

Oba jsme byli díky svým povoláním a dosavadnímu způsobu života finančně zabezpečení. Jenže dříve, než jsme naše plány začali realizovat, zasáhl osud. Začalo to tím, že jsme si dělali legraci z oné okřídlené věty „snoubencům je znám jejich zdravotní stav“.

Milan říkal, že bych ho tedy měla podrobně vyšetřit – samozřejmě to byla jen taková provokující narážka. Poslala jsem ho ke svému kamarádovi ze studií, který vykonával praxi obvodního lékaře.

Milan z prohlídky přišel poněkud vyplašený. Pan doktor ho poslala na některá další vyšetření, protože se mu prý „něco nelíbilo“. Uklidňovala jsem ho, že to onen kamarád dělá kvůli mně… pro jistotu.

Avšak na těch dalších, podrobnějších vyšetřeních zjistili, že můj miláček a nastávající manžel nosí v těle časovanou smrt v podobě zhoubného nádoru. Byl to pro mě totální šok.

Byla jsem na sebe pyšná

Zachránit přítele mohla jen operace, která se nedala dlouho odkládat – a šance na přežití byly padesát na padesát. Tehdy jsem znovu přestala být v první řadě zamilovanou ženou a nastoupil můj lékařský pohled na věc.

Chtěla jsem Milana operovat sama. Souhlasil s tím a řekl, že jeho život je v mých rukách. Na operačním sále samozřejmě všichni věděli, jaký vztah k Milanovi mám. Nemyslela jsem na to, že tělo, které leží přede mnou, patří mému milovanému partnerovi.

Operace proběhla bez problémů a já jsem byla na svůj výkon pyšná. Teprve poté, co Milana odvezli ze sálu, odešla jsem na toaletu a tam se roztřásla a rozbrečela. Čtvrt roku po operaci jsme se vzali. Jsme spolu pětadvacet let a medicínu studuje i náš syn. Snad ho nikdy nepotká podobná situace.

Ivana V. (59), Praha