Honza je o tři roky mladší. Od narození jsem se od něj starala. Celý život a vlastně to trvá dodnes. Jenže už to nezvládám. Je na mně závislý.
Mobilní telefon mi drnčí na celou tramvaj. Mám sto chutí ho ignorovat, ale lidi už se otáčejí, odkud to vyzvání. Nezbývá tedy nic jiného, než ho vzít. Volá, jak jinak, Max, můj bratr. Zase má nějaký další neřešitelný problém.
Nebo mu došly peníze, někdo mu ubližuje. Možná mě chce ale jen slyšet nebo přijít k nám domů na večeři. Jen to ne. Všechno ostatní dokážu zařídit. Jen tohle ne! Manžel by byl zase strašně naštvaný.
Už jako dítě
Maxík se narodil předčasně. Vážil něco málo přes kilo a hned od samého začátku byl tak předurčen, aby ho všichni litovali, upřednostňovali a všechno mu promíjeli. Já už byla prý velká holka, a tak jsem rodičům s Maxíkem pomáhala.
Zvykl si velice rychle na to, že jsem mu neustále po ruce. Byl mi v patách všude. Ve škole jsem řešila, když mu někdo ubližoval. Později jsem ho s sebou vodila na rande s kluky. Nemohl přece zůstat doma sám.
Na chvíli byl klid
Když se Max oženil, vypadalo to, že konečně dospěl a bude žít svůj vlastní život. Jenže jeho závislost na mě je bohužel chorobná. I jako manžel a otec rodiny mě neustále volal a něco ode mne tak zvaně potřeboval.
Já už také měla rodinu a naše rodiny se pravidelně scházeli každý týden. Jednou oběd u nás, podruhé u bratra. Bratrova žena to nakonec nevydržela a požádala o rozvod. Bratrovi řekla, že je úchyl, protože miluje svou sestru víc, než manželku a své vlastní děti.
Trvá to dodnes
Bratr žije od rozvodu už mnoho let sám. Zatím ještě pracuje, ale až za pár let odejde do důchodu, bojím se, že už sám být nedokáže. Vím, že není už od malička úplně psychicky v pořádku, ale nedokážu mu nijak pomoci. Jeho závislost na mě je chorobná.
Mám velké štěstí, že to můj manžel chápe. Samozřejmě mu to leze na nervy, ale stojí pevně za mnou. Jsem mu za to nesmírně vděčná.
Karolína S. (61), Kladno