Bylo to jako noční můra, když můj bratr závislý na drogách společně s kamarádem vykradli kanceláře firmy, ve které jsem pracovala. Kolegové si pak mysleli, že jsem v tom sama měla prsty.

Já a moji dva bratři jsme vyrůstali jako ve zlaté klícce. Jelikož jsme měli bohaté rodiče, nikdy jsme se nemuseli moc namáhat. Nejlepší školy, kroužky, dovolené, a to z nás dělalo ty populární děti v okolí.

Nicméně časem jsem pochopila, že to nebylo to nejlepší, co pro nás rodiče mohli udělat.

Nikdo ze spolužáků nás totiž neměl upřímně rád, ale kamarádili se s námi jen proto, že jsme jim občas něco koupili.Zatímco já a bratr Robert jsme z toho poměrně rychle vyrostli a už v pubertě jsme začali pracovat na své vlastní cestě a nenechali si od rodičů mluvit do života, nejmladší Jonáš si rozmazlování užíval naplno.

Žádná špatnost mu nebyla cizí, šlo to s ním velmi rychle z kopce, a dokonce začal brát drogy. Rodiče mu neustále dokola platili terapie, odvykací kúry dokonce v zahraničí, ale on do toho opakovaně padal zpět.

Vše vyvrcholilo, když se chytil partičky, se kterou chtěl žít v jednom společném bytě. Odešel tak z rodného domu, kde ho měli alespoň rodiče pod nějakou kontrolou.

Pomalu se nám vytratil ze života

Jonáš se nám přestal ozývat, a když už to někdy udělal, většinou po nás jen chtěl peníze. Mohu odpřisáhnout, že jsme se mu všichni snažili pomoci, najít mu práci, dostat ho z toho, ale z jeho strany byla nulová snaha. A tak se stalo, že se z našeho života pomalu vytratil.

Alespoň tedy prozatím, protože mně později udělal za života peklo, aniž by si to asi uvědomil. Věděl, že jsem pracovala na dost vysoké pozici, a pravděpodobně si v hlavě vymyslel scénář, že v našich kancelářích musí být hromady peněz.

A tak se jednoho večera společně se svým kamarádem vloupali do naší firmy a vykradli nám kanceláře. Peníze tam samozřejmě žádné nenašli, ale odnesli nějakou elektroniku a udělali tam neuvěřitelný nepořádek.

Hned druhý den ho dopadla policie, a protože už měl několik malérů za sebou, skončil ve vězení.

Musela jsem rychle skončit

Jenže mně tím začalo neuvěřitelné peklo. Kolegové to nemohli rozdýchat a podezřívali mě, že s tím mám něco společného. Že není možné, aby jen tak přišel zrovna k nám do kanceláře, aniž by mu dal někdo tip.

Kolegům bylo úplně jedno, že jsem bratra roky pořádně neviděla a nemám s tím nic co dělat.

Stala jsem se terčem šikany, nepříjemného chování, a tak jsem musela z práce odejít. Trvalo to dlouho, než jsem se přes to přenesla a našla si novou práci, která se alespoň trochu vyrovnala té staré.

A také muselo uběhnout hodně vody, než jsem bratrovi dokázala odpustit. Ale i k tomu jednoho dne došlo.

Když jsem viděla, že se Jonáš ve vězení snaží a pracuje, nedokázala jsem se na něj dále zlobit. Dokonce jsem mu znovu podala pomocnou ruku, když ho pustili na svobodu. Tentokrát jsem naštěstí nemusela své dobroty litovat. Z mého bratra je dnes úplně jiný člověk, který je i mně velkou oporou.

Ludmila V., 58 let, Praha