Vždycky mi přišlo samozřejmé, že rodiče pomáhají svým dětem při vstupu do života. Jenže kde je hranice, kdy by se měly děti osamostatnit?

Můj syn Matyáš byl vždy trochu mazánek. Narodil se předčasně a po porodu byl v inkubátoru. Snad kromě strachu jsem měla i výčitky, že jsem své dítě nenosila celých devět měsíců.

Brali jsme se s manželem pozdě a dítě jsme zvládli snad pět minut po dvanácté, takže byl syn jedináček. Bohužel jsme výchovu asi trochu nezvládli.

Prodloužená mateřská

I když jsem měla dobrou práci, zůstala jsem s malým doma pět let. Do školky šel až na poslední povinný předškolní rok. „Maminko, jestli mě máš ráda, nenuť mě chodit do školky,“ poslouchala jsem každé ráno.

Přestože se mu táta věnoval a snažil se ho učit vše co správný kluk umí, našeho Matyáše to nebavilo. Jezdit na kole, na bruslích a na lyžích nebo kopat do míče, to prostě nebylo nic pro něj.

Celé dny trávil ponořený do knížek nebo si sám hodiny hrál a pro sebe si povídal.

Stala jsem se v té době nepřítelem

Za příkoří považoval i školu. „Proč mě nemůžete učit doma?“ ptal se s vážnou tváří. „Proč prosím tě? Vždyť každé dítě potřebuje další děti!“ snažila jsem se ho přesvědčit s tím, že být jen doma by ho začalo nudit!

Nakonec se s tím sice nerad, ale smířil a dobře se učil. Po maturitě začal studovat na filozofické fakultě knihovnictví.

„Půjčovat knížky! Copak to je práce pro chlapa?“ zlobil se manžel. A syn mu odsekl, že se bude věnovat archivnictví, vědeckým informacím a katalogizaci. Odpromoval a nastoupil do krajské knihovny. Byl tam šťastný, ale jak se dalo očekávat, za málo peněz.

Na stěhování nepomýšlel!

A tak to šlo i po promoci. Synovi už táhlo na třicet. Kamarádi už měli přítelkyně nebo dokonce rodiny, jen syn seděl v knihovně nebo doma. S manželem jsme byli v důchodu a starost o dospělé dítě nás začala zmáhat.

Také nás trápila jeho budoucnost, Věčně tu nebudeme, musí si přece zařídit svůj vlastní život. „Takhle rodinu nikdy neuživí,“ rozčiloval se můj muž, ale synovi to nahlas neřekl. A tak si syn dál užíval „mama hotel“.

Konečně se zamiloval!

Pak se objevila Barunka. Studentka ekonomie, která si ke studiu přivydělávala a měla pronajatý malý byt, kam se za ní náš syn přestěhoval. „Snad ho to trochu nakopne,“ doufali jsme. „Pochopí, že práce ho musí nejen bavit, ale i živit.“

Matyáš vypadal spokojeně, byl do krásné Báry zamilovaný až po uši. „Jen aby se na něj nevykašlala,“ obával se manžel. „Lásky se nenají a jestli se ten náš kluk nevzpamatuje, žádná ho živit chtít nebude!“ Bohužel měl pravdu.

Bára dostudovala, našla si dobře placené místo, k tomu doma vařila, starala se o celou, byť malou domácnost a náš syn si za málo peněz vesele bádal v archivu knihovny.

Nebude dělat co ho nebaví

Nabídku na pracovní postup, tedy vedoucí a lépe placené místo, odmítl! „Nejsem žádný typ manažera, mami,“ usmál se na mě svým odzbrojujícím úsměvem, který na mne vždy platil. Báru ale nepřesvědčil, a tak dostal ultimátum: „Buď to přijmeš nebo spolu končíme!“

Logicky toužila založit rodinu a potřebovala muže, který o ni a potom i o dítě dokáže postarat. A tak netrvalo dlouho a za dveřmi stál náš syn i s kufry. „Mami, tati, můžu u vás bydlet, že jo?“ nasadil osvědčený výraz. Co jsme mu mohli říci? „Snad to nebude nadlouho,“ modlili jsme se v duchu.

Čeká až umřeme?

Když ale měsíce běžely a syn se k ničemu neměl, manžel na něj uhodil: „Nechtěl by sis najít nějaké vlastní bydlení?“ otevřeně se ho zeptal. „A proč?“ nechápal syn. „To stojí moc peněz.“ „No právě,“ souhlasil jeho otec.

„Možná by tě to donutilo víc vydělávat.“ „Nevím, co ti pořád vadí, tati,“ uraženě odpověděl s tím, že se nechce jako my pořád hnát za penězi.

Život je prý o něčem jiném! A bylo to. Teď je synovi pětatřicet. Stále bydlí doma, sice přispívá na domácnost, ale je bez starostí. My děláme vše, on jen „žije“. Občas na víkend odjede za nějakou přítelkyní, ale aby s někým bydlel, do toho se nežene.

A nás už to zmáhá a nebaví. Už nevím, jak mu říct, aby se konečně osamostatnil!

Marta K. (75), České Budějovice