Stačil jeden osudový okamžik a celé rodině se všechno na rok změnilo k horšímu.
Toho dne bylo opravdu hodně nevlídné podzimní počasí. Vracela jsem se svým autem z jedné pracovní cesty. Jela jsem opatrně jako vždy, ale stejně jsem nezabránila tomu, že jsem na mokré silnici dostala smyk.
Vůz se stal neovladatelným a já jsem jen bezmocně přihlížela tomu, jak se dostávám do cesty autu v protisměru. Došlo ke srážce. Nic se mi nestalo, takže jsem hned vylezla z auta a běžela se podíval, jak je na tom posádka druhého vozu.
Bylo to poměrně luxusní a silné auto, odneslo to jen pár škrábanci a trochu pomačkaným plechem. Vzápětí už jsem se dívala do očí jeho majiteli.
Proklel mě i všechny blízké
Byl to opravdu nepříjemný pohled. Ten muž byl vysoký, černovlasý, s elegantním plnovousem a vypadal jako z nějakého módního časopisu – jeho oči ale doslova sršely zlem. Čekala jsem, že mě zahrne nějakými sprostými nadávkami.
On ale jen mlčky přistoupil až ke mně a řekl, že mě za tu nehodu stihne zasloužený trest. A vzápětí dodal, že proklíná mě i všechny mé blízké a že celý příští rok pro nás bude opravdu krutý. Ještě v šoku z té nehody jsem se při jeho slovech roztřásla hrůzou.
Muž se potom vydal zpátky ke svému autu. Nasedl a k mému překvapení odjel, aniž by volal policii nebo se chtěl jakkoliv domluvit na úhradě škody. Jeden z řidičů, kteří u nehody zastavili, se mě zeptal, jestli jsem v pořádku.
Musela jsem mu po pravdě říct, že ne. Zavolala jsem manželovi, co se stalo. Ten přijel se svým kamarádem a usedl za volant našeho vozu, který naštěstí zůstal pojízdný. Ani jsem pořádně nevnímala, jak jsem se dostala domů.
Jedna špatná věc za druhou
V následujících dnech jsem musela často myslet na ta tvrdá slova, která muž z nabouraného auta řekl. Chtěla jsem věřit tomu, že se jen tak ve vzteku chlubil a hrál si na něco, čím není. Dva týdny to tak opravdu vypadalo.
Pak jsem nečekaně dostala v práci výpověď, po deseti letech v malé soukromé firmě. Byla to pro mě dost velká životní rána. Brzy přišly další špatné věci a já pochopila, že se ona krutá kletba začíná naplňovat.
Manžel onemocněl s ledvinami a museli ho hospitalizovat v nemocnici. Tím se zhoršila naše finanční situace. Musela jsem si dokonce půjčit nějaké peníze od sestry. Rychle jsem si hledala novou práci.
To se mi podařilo, ale za menší plat než předtím a za mnohem horších podmínek.
Když se za měsíc a půl ukázalo, že našemu synovi hrozí vyloučení ze střední školy kvůli problémům s lehkými drogami, vypadalo to, že osud naší rodiny se opravdu pomalu řítí někam ke dnu. Často jsem v těch chvílích na toho muže z nabouraného auta myslela.
Byl to černý mág? A neexistuje cesta, jak ho najít a poprosit, aby vzal kletbu zpátky?
Nezbývalo než čekat
Neměla jsem žádnou stopu, nepamatovala jsem si ani poznávací značku toho auta. A tak utrpení naší rodiny pokračovalo.
Během dalších měsíců nás potkala řada nehod a neštěstí, od mojí zlomené nohy přes šikanu dcery ve škole až tragické úmrtí manželova otce – upadl tak nešťastně, že ležel několik týdnů v kómatu a pak zemřel. O kletbě jsem řekla jenom jedné své kamarádce;
věděla jsem, že mi nevysměje. Ta mi potvrdila, že se asi opravdu jednalo o černou magii a že nezbývá, než čekat, až působení kletby skončí. Od nehody uplynul rok a naše situace se opravdu začala zlepšovat.
Našla jsem si jinou práci, syn se dostal z problémů s drogami a manžel se plně uzdravil. Beru ale dodnes ten „trest“, který jsem za nezaviněnou nehodu, navíc bez vážných následků, musela vytrpět, jako nespravedlnost.
Vím už bohužel, že mezi námi chodí lidé, kteří jsou schopní druhým škodit jen proto, že byla dotčena jejich ješitnost.
Alena E., (48), Jihlava