V manželství vám to už dávno neklape, vztah přestal fungovat. Přesto v něm zůstáváte. Nedrží vás v něm finanční závislost na manželovi, ani malé děti, ale to nejhorší, co se vám mohlo stát. Rezignace.

Kdysi jste byli neskutečně zamilovaní, měli šťastný vztah. Nyní, po letech, kdy odešli i dospělé děti z domu, vedle sebe jen tak přežíváte. Nic spolu nepodnikáte, nejste schopni si spolu normálně povídat.

Už se vůbec nebo jen velice zřídka milujete. Z kdysi plnokrevných manželů se prostě stali spolubydlící. Nejlepší je, když si jeden druhého vůbec nevšímá. Přestože ani jeden z vás není ve vztahu šťastný, odmítáte ze vztahu odejít. Proč?

Šlo by to, ale nechcete

Přitom nemte v podstatě žádný reálný důvod, proč v nefunkčním manželství zůstávat. Máte stále ještě dobrou práci, která vás baví. Také své koníčky a pár prima přátel. Hypotéku na byt už jste splatili, šlo by tedy řešit jednoduše bydlení.

Ale i když vám jde manžel hrozně na nervy, štve vás, nechcete se rozvádět. Neumíte i to sama vysvětlit proč, to manželství ani jednomu z vás už nic nedává, ale prostě odejít nedokážete.

Zabiják rezignace

Podle odborníků za váš poněkud nepochopitelný postoj může rezignace. Prostě jste to vzdala, přestala jste věřit, že byste mohla být ještě někdy šťastná, najít někoho jiného, novou lásku.

Máte pocit, že takhle už to musí být navždy, že jste si své tak nějak odžila. A bohužel, čas hraje proti vám. Čím déle totiž v nefunkčním vztahu setrváváte, tím víc ztrácíte vnitřní sílu a motivaci ke změně.

Změna vás děsí

Pokud se ocitnete v této fázi je už vaše tělo je vnitřně vyčerpané a vidina změny na vás působí přímo hrůzostrašně. Než cokoli nové, připadá vám mnohem snazší a méně vyčerpávající zůstat v nefunkčním vztahu.

I nefunkční partnerství totiž poskytuje jejich účastníkům jakýsi pocit bezpečí. Je to paradoxní, ale je to tak.

Zvyk je železná košile

Zůstáváte ze zvyku. Tady je vaše dobře prozkoumané území, tady to znáte. Moc dobře víte, jaký partner je, ničím už vás nedokáže nepřekvapit. To je jistota, která vám vlastně dělá dobře.

I když nejste šťastní, je pro vás důležitější mít nějaký pevný známý bod než vykročit do neznáma.

A co právo na radost?

Jenže žít život bez lásky s partnerem, s nímž vám není vůbec dobře, je marnění vzácného času, který nám byl v životě dán. Je to vlastně tak trochu, v nadsázce řečeno, pomalé umírání.

Nepohoda a smutek se postupně stupňují, jde to pomalu, ale jistě a vy si toho možná mnohdy vůbec nevšimnete. Jenom jste stále častěji bez nálady, nervózní a zlostní. Potlačujete sami sebe. Přesto se svazku držíte jak klíště a přežíváte.

Ale život přece není o přežívání. Kde je ta radost, která k němu především patří?

Nebouchejte dveřmi

Tímto přístupem si přitom sami a dobrovolně zavíráte dveře k naplněnému životu. Na štěstí a spokojenost má právo každý, bez ohledu na věk, a nikdy není pozdě udělat něco pro to, aby vám bylo dobře.

Ještě závažnější je fakt, že se vaše vnitřní nepohoda postupně odrazí na vašem fyzickém a psychickém zdraví.

Mohou se ohlásit nejrůznější úzkosti, deprese, zdravotní obtíže, které sice vypadají, že s tím nijak nesouvisí, ale ve skutečnosti je to jen tělesný projev psychické nepohody, kdy tělo prostě volá o pomoc.

Uvědomujete si vůbec, že dobrovolným životem v nefunkčním vztahu, si vlastně vědomé ubližujete. Tak si nezabouchávejte dveře před skutečným životem!

Najděte odvahu

Je tedy jednoznačné, že takový život neprospívá vašemu zdraví ani vaší psychice a rozhodně ani vašim blízkým. I dospělé děti a vaše malá vnoučata potřebují spokojené a vyrovnané rodiče, babičku a dědu, prostě rodinu, která nefunguje jen na oko.

To oni velice rychle a dobře vycítí. Chce to tedy sebrat odvahu a odejít. Základem je zdravé sebevědomí a láska k sobě samému. Pokud už je vaše rezignace opravdu velká, není od věci vyhledat pomoc schopného terapeuta, který vám pomůže najít sebe sama.