Naši rodinu už desítky let stíhá jedno tragické neštěstí. Bojím se, aby se totéž nestalo i mému manželovi. Proto jsem nechala náš dům vysvětit a zavalila ho různými amulety.
Před pětadvaceti lety jsem se zamilovala do Zdeňka, ze kterého se stal později můj manžel. Byla to láska na první pohled. Hned jsem věděla, že on bude ten pravý muž v mém životě. A skutečně tomu tak je.
Společně jsme vychovali dvě krásné dcery, které jsou již dospělé, ale stále žijí v našem rodinném hnízdě, což mi mimochodem vůbec nevadí.
Dobře si spolu rozumíme a také mi se vším ochotně pomáhají. A kdyby nebylo toho rodinného prokletí, jak tomu já říkám, byli bychom šťastní a spokojení. Místo radosti mě ale svírá strach a obavy o mé blízké.
Dědeček byl první
Celé to začalo už hodně dávno, když jsem se narodila. Krátce poté se můj dědeček za nevyjasněných okolností oběsil na trámu ve stodole. Pro rodinu, zejména pro mou babičku, to byl šok.
Byl to moc hodný, veselý a pracovitý člověk a nic nenasvědčovalo tomu, že by si chtěl sáhnout na život. Proč to tehdy udělal, na to nikdo nikdy nenašel odpověď. Ještě podivnější však bylo, že necelých pět let poté odešel z tohoto světa i můj strýc.
A když se chystala moje a Zdeňkova svatba, došlo k další podobné katastrofě, tentokrát v jeho rodině.
Nezvěstný bratr
Svatba se konala v jednom zámečku nedaleko našeho města. Kromě rodiny a blízkých přátel byly pozvány další tři desítky lidí. Už se plížil čas obřadu, ale Zdenkův starší bratr Josef nikde.
Volali jsme mu domů i do práce, ale telefon nikdo nezvedal. Nakonec ho Zdeněk se svým tátou jeli hledat. V práci ani doma nebyl. Zastavili se v několika hospodách, které byly při cestě a také v místních obchodech. Nikdo o něm nic nevěděl, nic neslyšel.
Místo svatby pohřeb
Neměli jsme z toho vůbec dobrý pocit, tak jsem zavolali na policii. Ta našla Zdeňkova bratra o pár hodin později oběšeného na stromě v lese. Náhle a alespoň pro nás z nepochopitelných důvodů se rozhodl ukončit svůj život.
Proč to udělal? Nikdo neměl tušení. Naše svatba se tehdy pochopitelně nekonala. Místo toho jsme vystrojovali pohřeb.
Bratranec zemřel
Se Zdeňkem jsme se vzali až o čtyři měsíce později. Rok nato se narodila naše prvorozená dcera. Při pohledu na její usměvavou tvář jsme rázem na všechny chmury zapomněli. Zase jsme se začali smát a žít naplno.
O sedm let později jsem přivedla na svět druhou dceru. Nával štěstí ale opět vystřídal příval smutku, to když mi volala moje matka, aby mi sdělila, že se můj bratranec zabil. Asi nemusím dodávat, že stejným způsobem jako ostatní.
Co bude dál?
Od té doby mám neustály strach. Bojím se, aby se historie z nějakých důvodů neopakovala a já nepřišla o milovaného manžela a dcery o tátu.
A tak jsem nechala náš dům vysvětit a také nakupuji všelijaké talismany, amulety, kameny pro štěstí, zvonečky na zápraží a další předměty, které přitahují pozitivní energii a odhánějí zlo…
Dáša T. (59), Posázaví