Moje dětství nebylo bezstarostné a krásné. Bylo vyplněné hádkami rodičů, nenávistí, strachem, nejistotou a velkou bídou.
Můj táta byl bezcitný padouch, který ve chvílích zlosti častoval mámu nejhoršími nadávkami a často ji v podroušeném stavu, když se v noci vracel ze svých tahů, neváhal jednu vrazit.A stejně pádnou ruku měl i u nás, dětí.
Svého tátu jsem nenáviděla a stejně tak to cítil i on. Byli jsme pro něj jen přítěž. Dokázal často propít výplatu svou i matky, a ta netušila, z čeho budeme celý měsíc žít.Neměla však sílu od něj odejít. Tušila, že by pak následovalo peklo.
Jenže to peklo u nás doma vládlo i tak. Když mi bylo třináct, náš otec už neholdoval jen alkoholu, ale také výherním automatům.
Máma si svoji výplatu začala schovávat u příbuzných, aby jí všechno nesebral.Vzteky demoloval byt, když mu máma řekla, že mu žádné peníze nedá. V té době si začal půjčovat, což jsme netušili.
Zjistili jsme to až ve chvíli, kdy k nám dorazil exekutor a oznámil nám, že máme týden na vystěhování, protože můj otec dluží už půl milionu, své závazky nesplácí a dům půjde do dražby.Náš dům! Jediné maminčino dědictví po jejích rodičích!
Otec nás připravil i o střechu nad hlavou. Během týdne jsme si sebrali pár kousků nádobí a oblečení, které otec nestačil prodat, a vystěhovali se na ubytovnu.Pamatuji se, jak se mi v té době vůbec nechtělo jít do školy. Styděla jsem se, protože to samozřejmě u nás na vesnici všichni věděli.
Konečně vysvobození
Když jsme byli na ubytovně druhý týden, přišla za námi maminka mojí spolužačky.Dlouho spolu mluvily na chodbě a pak nám máma řekla, že budeme mít nový domov. Ta hodná maminka spolužačky nám totiž nabídla volné patro u nich v domě.
První tři měsíce dokonce zdarma, než se zotavíme z nejhoršího.Byt byl částečně zařízený a pro nás to byl naprostý luxus. Byla tam koupelna, tekoucí voda, pračka. Naše máma se konečně vzchopila a za velké podpory poloviny vesnice podala konečně žádost o rozvod.
I peněz jsme najednou začaly mít relativně dostatek, když nám je táta nepropíjel.A tak jsem poprvé v životě dostala i nové oblečení. Domu po prarodičích je sice škoda, ale stejně by se nám tam už nechtělo nikdy žít. A otec?
Taky se odstěhoval na ubytovnu a tam už navždy zůstal. Je z něj troska, ale soucit k němu necítím. Naopak jsem ráda, že z našich životů zmizel.
Jana (41), Chomutov .