Bylo mi přes sedmdesát a byla jsem dvojnásobná vdova. Už jsem si ani nepomyslela, že by do mého života mohl vstoupit muž a láska. Ale nemožné se stalo skutečností…
Poprvé jsem se vdávala ve dvaceti letech. Můj první muž Jaroslav byl mojí první velkou láskou. Byli jsme spolu krásných a šťastných pětatřicet let a vychovali jsme společně dvě děti. Pak ale Jaroslav dostal náhle infarkt a nečekaně zemřel.
Opět vdova
Uběhlo pět let, během kterých jsem se občas s nějakým mužem sešla na kafe nebo vyrazila na procházku, ale žádný vážný vztah jsem neměla. To až později. Krátce po mých šedesátinách jsem se seznámila s Milošem.
Podruhé jsem se zamilovala a prožívala lásku se vším, co k ní patří. Po roce vztahu jsme se vzali. Myslela jsem si, že spolu bok po boku zestárneme a budeme spolu až do konce našich životů. Ale to se bohužel nestalo. Po šesti letech Miloš utrpěl mozkovou mrtvici a na její následky zemřel.
Děti mi pomáhaly
Ve svých sedmašedesáti letech jsem tak podruhé pohřbívala svého manžela. Náhlé úmrtí Miloše jsem nesla ještě mnohem hůře, než kdysi smrt mého prvního manžela, a to i navzdory tomu, že jsme spolu byli mnohem kratší dobu a neměli jsme žádné děti.
Velkou oporou v té moc těžké době mi byli především moje děti i vnoučata, která byla v tu dobu již dospělá. Přestože bydleli v jiném městě, často mě jezdili navštěvovat a se vším mi pomáhali. Dovezli mi nákup, vyřídili všechny úřední záležitosti a další věci. Nebýt jich, tak opravdu nevím, jak bych toto složité období přečkala.
Vyrazila jsem na nákup
Uběhlo několik měsíců, než jsem se s Milošovou smrtí smířila a opět začala takříkajíc žít. Chodila jsem na zahrádku, občas jsem si vyrazila s některou z kamarádek do kavárny nebo jsem se šla jen tak projít do parku.
A taky jsem samozřejmě jezdila na nákup. Vždy jsem si pročetla letáčky supermarketů a pak vyrazila tam, kde bylo zboží, které jsem momentálně potřebovala, nejlevnější. V životě by mě nenapadlo, že právě mezi regály s potravinami naleznu lásku.
Osudná srážka
Zrovna jsem zatáčela s nákupním vozíkem do příslušné uličky, když došlo k té osudové srážce. „To nemůžete dávat pozor?“ utrhla jsem se na dotyčného, aniž bych se na něj podívala. „Promiňte, nedíval jsem se na cestu,“ omlouval se mi.
Měl hluboký a přátelský hlas. Vzhlédla jsem, a když jsem uviděla, jak se na mě omluvně usmívá, tak jsem nad tím mávla rukou. Pak jsme šli každý dál svou cestou.
Milý džentlmen
Znovu jsme se setkali až u východu, kde se naše vozíky opět střetly. Oba jsme se tomu zasmáli. „Jsem Ludvík,“ představil se a pomohl mi s taškami až na zastávku. Než autobus přijel, hezky jsme si spolu popovídali a taky jsme si vyměnili telefonní čísla.
Ještě to odpoledne mi zavolal, aby mě pozval na jednu výstavu obrazů a na večeři. Pozvání jsem přijala, stejně jako ta další, která následovala…
Růžena K. (73), Plzeňsko
