Naše osudy možná řídí dobří andělé, kterých si všimneme až tehdy, když zasáhnou.

Aby se někdy sešli dva lidé, kteří k sobě patří, je třeba nějaký zásah shůry. Já jsem se o tom přesvědčila, když jsem po mnoha letech potkala svoji první lásku.

Přála jsem si vystoupit

Seděla jsem v tramvaji a sledovala ruch na ulicích města. Přijeli jsme k hlavnímu nádraží, kde bylo jako obvykle velké množství lidí.

Najednou jsem spatřila v tom davu povědomou mužskou tvář, sice o hodně starší, než jsem si ji pamatovala, ale byla jsem si skoro stoprocentně jistá. To je přece Martin, volalo moje srdce. Martin, moje první láska z doby, kdy mi bylo osmnáct.

Rozešli jsme se tenkrát kvůli hlouposti a už jsme se neviděli. I dnes, skoro po čtvrt století, se mi při pohledu na něho rozbušilo srdce. Chtěla jsem vystoupit, ale tramvaj už se bohužel rozjela.

Já seděla v druhém voze, takže jsem nemohla požádat řidič, aby zastavil. A přece se stal zázrak. Po pár metrech tramvaj zastavila. Za chvilku jsme se dozvěděli, že má poruchu a musíme si vystoupit.

Zpráva od starého muže

Spěchala jsem zpátky na zastávku a bála se, že Martin už je pryč. Cítila jsem strašné zoufalství, že už ho třeba nikdy neuvidím. Naštěstí tam stál a trochu zmateně se rozhlížel. Pak mě spatřil. Také on mě hned poznal. Chvíli trvalo, než z nás spadly rozpaky.

Šli jsme si sednout na kávu. Martin mi vyprávěl, co divného se mu na zastávce stalo. Prý k němu přišel takový divný starý pán a řekl mu, ať nikam nechodí, že ho za pár minut čeká důležité setkání.

Když jsem k tomu přidala i tu náhlou poruchu tramvaje, bylo nám oběma jasné, že nějací strážní andělé chtěli, abychom se opět dali dohromady. A opravdu se jim to podařilo. Martin byl stejně jako já rozvedený.

Nic nebránilo tomu, abychom zkusili po letech svoji lásku obnovit. Dnes už vím, že se nám to – i díky tajemným silám – podařilo.

Radmila S. (45), Brno