Někteří lidé se nejspíš nezmění ani po smrti, zvlášť když o ní ostatní nevědí.
Třídních srazů spolužáků ze základní školy jsem se zúčastňovala pravidelně. O mnoha dalších se to říct nedalo. Byli i takoví, o nichž jsme léta nevěděli skoro vůbec nic. Například Aleš, třídní bavič a vtipálek.
Nadšeně jsme ho vítaly!
Scházeli jsme se zhruba jednou za tři roky. Na předloňském srazu jsem ale s kamarádkou Danou prožily opravdu hrůzný zážitek. Jako obvykle se vše konalo v jedné naší oblíbené restauraci, kde jsme měli vždy vyhrazený salónek.
Protože jsme s Danou milovnice nikotinu, chodily jsme si ven zapálit. Stály jsme před restaurací, když se náhle u nás zastavil jakýsi muž. Pozdravil nás, usmál se na nás a zeptal se, jak se máme.
Nejprve jsem si nebyla jistá, ale pak mi to došlo – jednalo se o léta ztraceného Aleše. Také Dana ho poznala a obě jsme ho chtěly nadšeně přivítat. Bránil se tomu a ustoupil před námi dozadu, jako by se nás bál.
Pak nám s vážnou tváří oznámil, že je vlastně mrtvý a že nám to jenom přišel říct. Brali jsme to jako další z jeho zábavných kousků. Trvaly jsme na to, aby Aleš šel dál mezi ostatní, ale odmítl.
Rozuzlení bylo mrazivé
Vrátily jsme se dovnitř a po zbytek večera už jsme Aleše neviděly. Zmínily jsme se spolužákům o našem setkání, ale nikdo nám nevěřil. Mě osobně mrzelo, že Aleš odmítl jít na sraz a nechápala jsem jeho chování.
Možná mu někdo ze třídy kdysi provedl něco, o čem nevím, říkala jsem si. Vysvětlení ale bylo daleko strašnější! Na dalším srazu nám jeden ze spolužáků prozradil, že Aleš zemřel – už dávno, před deseti lety, na rakovinu.
Stalo se to v cizině, kam se kdysi přestěhoval. Já a Dana jsme zůstaly v šoku a běhal nám mráz po zádech. Zážitek z minulého třídního setkání tak dostal úplně jiný rozměr. Dodnes při té vzpomínce cítím strach a tíseň.
Netuším, proč se Alešův duch zjevil právě nám a právě tehdy. Byl to snad nějaký jeho poslední posmrtný vtip?
Vilma J. (50), Třinec