Mojí dceři Janě se narodila vytoužená dcera až v jednatřiceti letech. Jana toužila po miminku a s manželem se několik let snažili. Bohužel přirozenou cestou to nešlo, a tak se rozhodli, že podstoupí umělé oplodnění.
Jana musela prodělat složitou hormonální léčbu, ale navzdory všem překážkám se to nakonec povedlo. Všichni jsme měli radost a modlili se, hlavně aby těhotenství postupovalo bez komplikací a miminko se narodilo zdravé.
Jana od začátku toužila po holčičce. Nechtěli jsme, aby se na to moc upínala a byla v případě chlapečka zklamanější. „Mami, nebudu zklamaná, když to bude kluk. Vždyť já mám obrovskou radost, že jsem vůbec těhotná. Hlavně, ať se miminko narodí zdravé. A ať je to holčička,“ dodala se smíchem.
Hýčkali ji
Jana si holčičku asi vymodlila, protože ji opravdu porodila. To měla za ty všechny problémy, které těhotenství předcházely. Silvinka byla okaté miminko, které krásně prospívalo. Byla hodná, hezky spala a papala.
Prostě sen každé matky. Všichni jsme z ní byli nadšení a snesli té malé princezně modré z nebe. Jak rostla, zvětšovaly se její potřeby a nároky a my jsme všechno poslušně plnili. Hlavně tedy Jana s manželem.
Nakupovali pro ni krásné drahé oblečení, což mně přišlo zbytečné. Taky všechny hračky, na které jen prstem ukázala. Měla krásný pokojíček a v něm všechno, co si přála. A toho bylo hodně.
Stal se zázrak
Když nastoupila do školy, začala trochu zlobit. Byla rozmazlená, umanutá a všichni museli plnit její rozkazy. Když nebylo po jejím, bylo zle. Nafoukla se a trucování trvalo dost dlouho.
Čím víc jsme jí přemlouvali, ať už se nevzteká a jde mezi nás, tím déle seděla zamračená v koutě.
Když chodila do druhé třídy, stal se u nás v rodině zázrak. Jana znovu otěhotněla. Přirozeně. Neplánovaně. Bylo jí třicet devět, ale rozhodli se dítě si nechat. Takový zázrak jim byl seslán snad z nebes. Těhotenství probíhalo hladce a všechno bylo v nejlepším pořádku.
Přesně v den mých narozenin se jim narodila druhá holčička. Bylo to trochu jiné miminko než Silvinka. Nechtěla moc jíst, často plakala a málo spala. Pro Janu to bylo náročné období. Už nebyla nejmladší a uplakané miminko ji bralo hodně sil.
Věnovala mu veškerou péči, snažila se o malou Andrejku starat tak, aby co nejméně plakala a dobře jedla. Celodenní péče o malou rodiče zaměstnávala tak, že Silvinku odsunuli na druhou kolej.
Asi jim to ani nepřišlo, ač jsem jim připomínala, že mají ještě druhé dítě a aby na Silvinku nezapomínali.
Ona sama to dost pociťovala. Byla smutná a ještě vzteklejší. Brala jsem si ji často na víkendy, abych jí vynahradila to, co rodiče nestíhali.
Propadla drogám
Jak čas běžel, Silvinka byla čím dál samostatnější a rodiče tolik nepotřebovala. Hlavně když viděla, že na ni stejně nemají kvůli mladší sestřičce čas. Měla hodně kamarádek a po škole s nimi trávila čas venku.
Byla silně pubertální a všichni dospělí pro ni byli „trapáci“. Ke mně taky už nechodila tak často, ale přišlo mi, že když má něco na srdci, raději se svěří mně než rodičům.
Všimla jsem si ale, že poslední dobou hodně zhubla a v obličeji je taková bílá, strhaná, ač je jí teprve patnáct let.
Probírala jsem to i s rodiči, ale tvrdili, že je Silva po nemoci, tak proto. Když přišla naposledy na návštěvu, položila na stůl injekční stříkačku a ruce dala na stůl tak, abych na ně dobře viděla. Měla je zjizvené a pořezané.
Vylekalo mě to. S otázkou v očích jsem na ni mlčky hleděla. Mluvila klidně a pomalu. „Babi, jsi jediná, kdo mi může pomoct. Beru drogy, když je nemám, řežu se do rukou. Vím, že je to špatně. Doma nikoho nezajímám,“ začala tiše plakat.
S hrůzou jsem ji vyslechla, ale než jsem stačila zareagovat, utekla neznámo kam.
Nechtěli uvěřit
Volala jsem okamžitě Janě a Pavlovi. Nechápali, co jim do toho telefonu říkám, nemohli tomu uvěřit. Pavel se vydal Silvu hledat, projížděl celé město, obcházel všechny její kamarádky, až se nakonec dopídil, kde by mohla být.
Jana mezi tím vyhledala, kde by mohli najít pomoc. Jediná léčba závislých dětí je v Praze. Když Pavel Silvu našel, okamžitě ji tam odvezl. Silva nyní podstupuje ambulantní léčbu a všichni doufáme, že se z toho bez následků dostane.
Kamila B. (69), Děčín