Pokud někdo opravdu miluje, nemůže ho zastavit ani vlastní smrt. City jsou totiž věčné!
V době dospívání jsem si moc nevěřila. Patřila jsem k neprůbojným typům. Ve třídě jsem byla spíš tou, co sedává sama v koutě. Tajně jsem toužila po nějaké romantické lásce, ale byla jsem moc nesmělá. A přece se ještě před maturitou našel kluk, který tuto moji plachost překonal.
Rozdělila nás vysoká škola!
Jakub mi nejdřív tajně poslal básničku. Vložil mi ji do kapsy u kabátu v šatně. Netušila jsem, od koho verše mohou být. Potěšilo mě to, dojalo, zvedlo mi to sebevědomí. Autora jsem v následujících dnech odhadla podle pohledů, kterými mě sledoval.
Říká se, že nejkrásnější věci přicházejí, když je vůbec nečekáte – a byla to pravda! V maturitním ročníku jsem se změnila, jak se říká, z ošklivého kačátka v krásnou labuť, alespoň sama pro sebe. Vděčila jsem za to Jakubovi.
O svatém týdnu jsme se společně učili k maturitě. Tu jsme oba zvládli bez problémů. Udělali jsme i zkoušky na vysokou školu, ale zatímco mě přijali, Jakub se tam bohužel nedostal. Musel jít na vojnu. Já mu samozřejmě slíbila, že na něho počkám.
Napsali jsme si spoustu dopisů a několikrát jsem za ním byla na Slovensku, kde sloužil. Slíbili jsme si, že spolu budeme napořád, až do smrti. Jakub tehdy dodal, že když zemře dřív, bude nade mnou bdít jako strážný anděl. Netušila jsem, že po mnoha a mnoha letech se ta slova částečně splní!
Ztratil se beze stopy
Po návratu z vojny si Jakub našel práci, ale brzy dostal výhodnou nabídku odejít legálně do ciziny. S těžkým srdcem jsem souhlasila, aby odjel. Já mezitím dokončím vysokou školu a pak se můžeme vzít. Bude to současně i zkouška pevnosti naší lásky.
Pamatuji si na den, kdy jsem Jakuba doprovázela na nádraží. Nechtěla jsem plakat před ním, takže jsem se statečně držela, ale cestou zpátky jsem pro slzy neviděla. Kdybych bývala věděla, že jsem v ten den spatřila Jakuba naposledy, asi bych brečela ještě víc.
Z ciziny už se Jakub neozval a nikdy se nevrátil. Nedozvěděla jsem se, co se s ním stalo. Marně jsem několik let čekala. Vdala jsem se až po třicítce, ale doopravdy šťastná jsem v manželství nikdy nebyla.
Když mi bylo třiapadesát, manžel mě opustil kvůli mladší ženě. Jediná dcera, kterou jsme měli, už žila s přítelem. Našla jsem si malý byt. Často jsem s lítostí vzpomínala na Jakuba a přemýšlela, jak skončil.
Vše jsem zjistila až na hřbitově!
Jedné noci mě probudily podivné zvuky. Zjistila jsem, že přímo v ložnici je slyšet zastřený hlas. Byl mi povědomý. Ke své hrůze jsem pochopila, že je to hlas Jakuba! Neustále opakoval název jednoho místa v západních Čechách. Vyzýval mě, abych tam přijela.
Byla jsem z toho zážitku vystrašená a zmatená. Po několika dnech jsem se rozhodla, že se do oné západočeské vesnice vydám. Nedokázala bych logicky vysvětlit, co mě k tomu vedlo. Neměla jsem ale co ztratit. Na místě jsem se začala na Jakuba vyptávat.
Čekal mě další šok. Můj dávný milovaný měl před týdnem pohřeb! Když jsem na místním hřbitově vyhledala jeho hrob, stála tam nějaká žena. Z rozhovoru s ní jsem pochopila, že mě kdysi nahradila po Jakubově boku. A dozvěděla jsem se konečně pravdu o jeho osudu.
Tehdy v cizině se dostal do problémů. Měl skončit ve vězení, ale nabídli mu, že může narukovat do cizinecké legie. Styděl se sám za sebe a už mi nechtěl psát. Do Česka se vrátil až po mnoha letech. Našel si tu ženu, ale děti spolu neměli.
O mně se prý občas zmiňoval. Dál ale nechtěl, abych si zkazila vzpomínky na to krásné, co jsme prožili. Druhou noc po mém návratu od Jakubova hrobu se mi duch mé první lásky na chvíli zjevil.
Neřekl už nic, ale já jsem vnímala jeho uspokojení nad tím, že už znám pravdu. A vím, že Jakubova duše nezemřela, a že mě dál chrání – jako anděl strážný, přesně tak, jak to kdysi můj milý sliboval!
Dana F., (55), Pardubice