Vdávala jsem se až v osmadvaceti. O dítě jsme se začali pokoušet hned, ale nedařilo se nám. Po měsících běhání po doktorech se ukázalo, že má problém manžel. Neměla jsem mu to za zlé, chtěla jsem s ním být i tak.Když mi bylo sedmatřicet, zemřel. Mohla jsem se znova vdát, ale na děti už bylo stejně pozdě.
Tak moc osamělá
Zůstal mi domek a velmi slušné úspory. Byla jsem zabezpečená, měla jsem přátele a koníčky. Ale stejně jsem se občas cítila sama. A jak šel čas, trápila mě samota čím dál víc. Po šedesátých narozeninách to na mě dolehlo naplno.
Právě tehdy se ale Milan dostal do potíží. Synovce znám dobře, odmala u mě trávil každou chvilku, když neměli sestra s manželem čas. Vždycky jsem ho měla ráda a brala ho jako syna. Má ještě tři mladší sourozence, ale ze sestřiných dětí mi byl zkrátka nejbližší.
Domek, v kterém žiji, je pro jednoho velký až moc.
Když Milanův bytný prodal činžák, kde synovec s rodinou bydlel, a nový majitel prudce zvedl nájem, dlouho jsem neváhala a nabídla jim bydlení. „Když si k sobě dáte vařič nebo mikrovlnku, nebudeme mít ani společnou kuchyň.
Ale samozřejmě, když vám to nebude vadit, můžeme v kuchyni hospodařit všichni dohromady. A ty tři pokoje si můžete zařídit, jak budete chtít. Jen musíme vymyslet, kam dát nábytek, co tam je. Asi na chodbu,“ plánovala synovcova manželka.
Začátek byl skvělý
Když jsme řešili co a jak, vypadalo všechno bezproblémově. Přijela i sestra s mužem, moc mi děkovali, že jsem Milanovi pomohla. Sami měli byt na sídlišti a ještě u nich bydlela nejmladší holka, takže synovi by pomoci nemohli.
V prvních dnech jsem si užívala, jak dům ožil, byla jsem ráda, když jsem slyšela jejich hlasy i pláč jejich malé dcerky. Byli u mě asi dva týdny, když Milan z jejich pokoje vystěhoval na chodbu skříň. Ne že by tam úplně překážela, jenom to nevypadalo hezky.
Myslela jsem, že ji co nejdřív odstěhuje na půdu, ale když uplynuly dva týdny, došlo mi, že asi ne. Nejsem nijak konfliktní typ, neumím se hádat a vlastně ani prosazovat. Párkrát jsem se pokusila na skříň nějak nenápadně upozornit. Zjevně mi to moc nešlo.
K tomu, abych Milana na rovinu požádala, aby ji odstěhoval, jsem se nemohla odhodlat. Než jsem sebrala dostatek odvahy, trvalo to tři týdny. Vím, vypadá to bláznivě, ale jsem prostě taková. Jak nepříjemné bylo mé překvapení.
Přitom dlouhém váhání jsem přesvědčila sama sebe, že o nic nejde, že na to přece musí Milan kývnout a skříň hned odstěhovat. Jenže místo toho se na mě díval skoro uraženě a pak z něj vypadlo, že skříň uklidí, až bude mít chvíli času. Mělo mě to varovat.
Měla jsem si stát za svým. Neudělala jsem to.
Tichá manipulace
Po dvou měsících přibylo ke skříni auto na zahradě. Nedovolila jsem tam synovci parkovat, ale najednou tam bylo. Předběhl mě, ani mě nenechal, abych se ho zeptala a už hlaholil, že je to jen na pár dnů. Nebylo. Nálada mezi námi se začala kazit.
Alice, jeho žena, se ke mně začala chovat jako k náladové stařeně, která nemá všech pět pohromadě. Nechápala jsem, kde jsem udělala chybu. Vypadalo to, že mi mladí dělají drobné naschvály, ale nechtěli se mnou mluvit.
Začala jsem si připadat ve vlastním domě jako vetřelec. Nakonec jsem se sešla se sestrou. „Já myslela, že víš, do čeho jdeš,“ překvapila mě Renata. „Nic jsem ti neříkala, protože zásadně nikoho nepomlouvám, ale s Alicí to není jednoduché.
A on se vedle ní hodně změnil. Dělá, co mu ona řekne a není s ním řeč. Nějak se mi zdálo, že ty si rozumíš i s ní. Nenapadlo mě, že s nimi budeš mít problém.“ Jenže jsem měla. A velký. Prosila jsem sestru o pomoc, ale ta mi vysvětlila, že jen těžko něco zmůže.
Nakonec mi slíbila, že promluví s Milanem. Už dopředu mě ale varovala, abych si od toho moc neslibovala. Že kluk stejně udělá, co řekne Alice, a ta mívá hodně podivné nápady. A měla pravdu. Ani poté, co mu promluvila do duše, se nic nezměnilo.
Spíš naopak. Přibyly drobné i větší naschvály, jako třeba to, že už jsem nemohla hlídat Milanova synka.
Jak se jich zbavit
Navíc se můj útulný dům a moje udržovaná zahrádka postupně mění ve skladiště. Nemám na to žádný vliv. Když se ozvu, mladí se na mě dívají jako na blázna. Nemám ve svém vlastním domě žádné slovo. V poslední době mě v noci budí nahlas puštěná televize.
Je mi jasné, že tohle dělají naschvál. A taky mi přestali platit nájem. Jen netuším, čeho chtějí dosáhnout. I kdyby mě vyhnali, nemají na dům žádné právo. Za posledních pár měsíců jsem zestárla více než za celá léta. Cítím se bezmocná a podvedená.
Kamarádka mi řekla, že můžu nechat synovce s rodinou vystěhovat. Nechci to udělat, je mi líto jejich děťátka a nevím, kam by šli. Ale společný život je pro mě utrpení.
Teprve teď si začínám uvědomovat, že mít děti nemusí být takové požehnání,jak jsem si myslela. Protože i vaše vlastní krev se může obrátit proti vám a udělat vám ze života peklo. Jestli si nechci zkazit zbytek života, musím se vzchopit a synovce dostat z domu.
Zatím k tomu ale nemám sílu a snažím se najít někoho, kdo by to udělal za mě. A když nikoho nenajdu, asi se budu muset nakonec odstěhovat já.
Milada J. (66), jižní Čechy .