Pokud se nám po někom strašně moc stýská, dobré síly nám dopřejí ještě jedno setkání.    

Se sestrou jsme si byly odjakživa hodně blízké. Nikdy mezi námi nepanovala žádná sourozenecká žárlivost nebo soutěžení. Pomáhaly jsme si nejen v dětství, ale i v citlivém období dospívání.

Veronika byla o tři roky starší, takže si všemi životními zkouškami procházela dřív než já – ať už se jednalo o zkoušky na střední školu, prvního kluka nebo první milování, maturitu, svatbu i mateřství.

Byla na místě mrtvá!

Poté, co se Veronika vdala a odstěhovala, nevídaly už jsme se tak často, skoro denně jako předtím. Já jsem zůstala ve městě, zatímco sestra se společně s manželem přestěhovala na vesnici. Švagr tam zdědil dům, který si s Veronikou zrekonstruovali.

Postupně se jim narodily tři děti. Já jsem se pak také provdala a dál bydlela ve městě. Děti jsem měla dvě. Naše rodiny se často navštěvovaly.

Plánovala jsem, že bych se s manželem později, až můj syn a dcera půjdou svojí vlastní cestou, také přestěhovala na vesnici, abychom to k sobě se sestrou měly blíže. Jenže krátce před padesátkou přišla tragická rána.

Veronika se jednoho podzimního večera vracela z návštěvy u známé, která bydlela na druhém konci obce. Parta opilých mladíků, která projížděla vesnici autem šílenou rychlostí, jí zpozorovala pozdě. Vůz sestru na místě usmrtil. Mladíci z místa činu ujeli.

Později je dopadli a dočkali se spravedlivého trestu, ale to nemohlo ani trochu utišit ránu, která vznikla v mém srdci!

Jako tělo bez duše

Připadala jsem si, jako by zemřela jedna polovina mého já. Mojí první reakcí bylo to, že jsem zprávě odmítala věřit. Pak jsem se zhroutila a pohřeb Veroniky jsem byla schopná absolvovat jedině díky utišujícím lékům.

Po pohřbu už jsem to nikdy nebyla já, stejná jako předtím. Můj úsměv a optimismus zmizely. Manžel, kterého se smrt Veroniky také dotkla, kolem mě našlapoval po špičkách, byl moc hodný a ohleduplný, ale věděl, že mi nijak pomoci nemůže.

Kdykoliv přijely domů děti, tak se spíše snažily se o rodinné tragédii nezmiňovat. Já jsem sice fungovala normálně, chodila jsem do práce a starala se o domácnost, ale všechno probíhalo tak nějak nezúčastněně a bez radosti.

Nevěřila jsem, že se někdy ještě vrátím do normálního stavu. Čas prý vyléčí všechny rány, ale v mém případě se po týdnech a měsících vůbec nic nezlepšovalo.

Řekla, že se znovu setkáme!

Tak uplynul skoro celý rok. V den výročí Veroničiny smrti jsme byli navštívit její hrob a já jsem tam přinesla ještě větší věnec než obvykle. V noci jsem pak nemohla spát. Když jsem se šla do kuchyně napít, najednou se za oknem objevilo matné bílé světlo.

Vzápětí se ozvalo jemné zaťukání na sklo. Hleděla jsem nejprve vyděšeně, ale pak jsem v onom světle spatřila tvář Veroniky. Vůbec jsem v tu chvíli nepřemýšlela, jestli se mi to nezdá nebo jestli mi nehrozí nějaké nebezpečí.

Otevřela jsem okno a duch mojí mrtvé sestry vstoupil dovnitř. Veronika na mě promluvila. Její hlas zněl trochu zastřeně, ale já jsem po první úleku cítila takový pocit štěstí, že jsem skoro nevnímala, co říká. Naslouchat jsem jí začala až po chvilce.

Sestra se na mě usmívala, ale pak zvážněla a promlouvala ke mně jako ten správný starší sourozenec. Říkala mi, že je nesmysl, abych se kvůli ní dál trápila a přestala žít svůj život.

Ujistila mě, že jednoho dne, až i já opustím tento svět, se znovu setkáme a ona nechce, abych si zpětně vyčítala promarněné dny. Všechno to trvalo jen pár minut a potom se kolem mě znovu rozhostila tma.

Od toho dne se mi znovu začal vracet úsměv do tváře – a mám ho tam nyní pokaždé, když si na svoji milovanou sestru vzpomenu!

Magda L., (47), Olomouc