Manžel jezdil s kapelou po světě a já vychovávala našeho synka sama. Zapomněl, jak čas letí, a že mu už syn přerostl přes hlavu.

Náš syn Tomáš má osobitý smysl pro humor. Dodnes například tvrdí, že si do desíti myslel, že vyrůstá v neúplné rodině, protože tátu vlastně nikdy neviděl. Byl pořád někde pryč s kapelou.

Prý ho zaregistroval až ve chvíli, když mu z jednoho zájezdu do zahraničí přivezl šlapací autíčko. A to byl fakt dost velký trapas!

Autíčko bylo krásné, plechové, bytelné a manžel se s ním táhl po všech možných vlacích a peronech, a byl na sebe pyšný a hrdý, že to dokázal, a až do Budějic dovlekl krásné a na tu dobu drahé autíčko, pro svého jediného syna Táta zaspal dobu Malér nastal ve chvíli, když se do něj chtěl kluk nacpat.

Nešlo to. Manžel si vůbec neuvědomil, jak velkého už má syna. Čouhal z auta jako anténa, nohy měl skrčené pod bradou, a do prostoru, kde byly pedály, se mu vůbec nevešly.

Vypadal třikrát větší než autíčko a díval se střídavě nevěřícně na mě, na tátu a na ten zázrak techniky, který mu měl otec přivézt už někdy před čtyřmi lety. Tatínek se ale nevzdával: „Hele, Tomášku, to zvládneš! Zvykneš si na to, jsi přece šikovný kluk.

Já tě pro začátek budu tlačit a pak uvidíme.“ A tak, jak řekl, také udělal. Vyvlekl autíčko před dům, do něho Tomáše napěchoval a tlačil ho kolem bloku, až z toho byl úplně odrovnanej.

Ostuda na sídlišti

Viděla jsem, jak se to dítě stydí, protože okolo chodili sousedi a říkali: „Neměli byste tam toho kolohnáta dávat, vždyť to těm dětem zničí!“ Bylo mi Tomáše líto, seděl tam jako vosa na bombonu a tatíček tlačil a tlačil.

Nakonec jsme .strčili autíčko v domě do společné kočárkárny a do týdne ho někdo ukradl. Manžel sice lamentoval, ale já byla ráda, protože by synovi ten stroj stále připomínal, jak tatínek zapomněl, že už má velkého syna.

Nebyl to ale bohužel jediný trapas na toto téma. Manželovi se to podařilo zopakovat. Tehdy seděl s kamarády v hospodě a najednou prozřel a všiml si, že venku chodí Mikuláš s čertem. V tu chvíli si uvědomil, že má doma dítě.

Rychle běžel nakoupit čokolády a bombony, někde sehnal punčochu a na ulici vyhlížel vhodného Mikuláše, čerta a andělíčka.

Recitoval básničku

Konečně si vybral trojici a povídá: „Hele, tady za rohem, druhé patro, je takový malý klouček, milej, šikovnej, nezlobí, pořád se směje, tak mu to nadělte. Já budu ukrytej za vámi na schodech.“ A oni šli a zazvonili.

Tomáš běžel otevřít a já zvědavě nakukovala do chodby, kdo to může být. Ve dveřích se objevil Mikuláš o hlavu menší, než syn. O poznání ještě menší čert povídá: „Hele, vole, prej je tu nějaký dítě?“ Tomáš na ně chvilku zíral a pak řekl:

„Hele, vole, to budu asi já!“ Nastalo ticho, do kterého vypískl Anděl: „Tak si to vem!“ A strkal mu tu punčochu s bombony. Ale náš Tomáš na to:

„To nejde, ještě jsem neřekl básničku!“ A strašně nahlas, tak, že vylézali sousedi, začal recitovat, jak padá snížek bílý… Sousedi se ptali, co že se děje, a náš patnáctiletý Tomáš pohotově odpověděl: „Ale tatínek si vzpomněl, že je Mikuláše, a tak mi sjednal nadílku.“

Marcela (47), České Budějovice .