Nikdy jsme neměli doma zvířátko. Až v důchodu si manžel našel na procházce domácího mazlíčka, kterého se každý bál.

Byli jsme běžné manželství. Vychovali jsme spolu dva kloučky, ze kterých jsou dnes dospělí muži s rodinou. Nikdy jsme ale doma neměli jediného domácího mazlíčka. Manžel si to nepřál.

Byl velkým odpůrcem zvířecích chlupů, peří a čehokoliv, co mělo se zvířetem něco společného. Možná proto si oba synové v dospělosti, jen co vylétli z hnízda, pořídili psa, a svým dětem dopřáli hned několik domácích mazlíků.

Já jsem si zvykla, i když mi zvířata nikdy nevadila. Proto to, co si pořídil na stará kolena můj manžel, bylo opravdu velké překvapení.

Byl úspěšný lovec

Musel odejít předčasně do důchodu kvůli zdravotním problémům. Onemocnělo mu srdíčko. Maximum času jsme proto trávili na chalupě, kde chodil na procházky. Tehdy se vrátil domů brzy s očima na vrch hlavy.

Ve sklenici od okurek nesl velkého chlupatého pavouka, kterého sám ulovil. Nikdy jsem takového neviděla ani neslyšela, že by v našich krajích takový žil. Musel někomu utéct a vypadal velmi nebezpečně.

Přivolali jsme souseda, v exotickém zvířectvu se trochu vyznal. Ondra zajásal! Byla to tarantule! Hned nám řekl, jak se jmenuje latinsky. A také to, že její kousnutí není tak nebezpečné, jak pavoučice, byla to samička, vypadá.

Rozhodně na ně dospělý člověk nezemře, ale dva dny necítí ruku, když ho do ní kousne. Máme rozvěsit plakáty, určitě se někomu ztratil… A taky nám poradil, jak se o pavoučí krasavici postarat, než se majitel přihlásí.

Až jsem se divila, s jakým zájmem manžel poslouchal a vyptával se. S úlovkem pak vyrazil do hospody. Jo v hospodě! Tam se sežene všechno. Za dvě hodiny byl zpět i s teráriem a krabičkou živých cvrčků.

Zamiloval se do ní

Jak dny ubíhaly, menšila se naděje, že se o pavouka někdo přihlásí. Nemohla jsem v noci hrůzou spát a snachy se bály k nám jezdit, aby pavouk nekousl některého z malých vnuků. Jen můj manžel se v pavoučici nečekaně vzhlídl.

Celé hodiny lovil cvrčky na zahradě, aby netrpěla hlady. Skákaly jich desítky v teráriu a celé noci cvrkali tak, že se nedalo spát. Miluška, jak začal té potvoře říkat, rostla a rostla – až byla nejspíš největší tarantulí svého druhu na světě.

Zdvojnásobila velikost, jakou jsem vyčetla v knihách i na internetu. Zvykla si na manžela tolik, že panáčkovala na zadních nohou, jen ho uviděla.

A on ji krmil a krmil… Hrůzou mi vypadla vařečka z ruky, když se jednou vřítil do kuchyně a se šíleným výrazem ukazoval, jak mu jeho miláček sedí na ruce. Vypadala už jako chlupatý balon. „Ona mě nekousla! Nekousla!“ opakoval manžel dokola.

„Vidíš?“ strkal mi tu hrůzu k obličeji, a já couvala a couvala. „Můžu jí takhle vzít,“ uchopil pavouka druhou rukou a držel ve vzduchu. „A nekouše!“ S vítězoslavným výrazem se otočil a odcházel do hospody. Pochlubit se. Málem jsem omdlela šokem.

Dnes jsou tomu tři roky a já si na tu potvoru zvykla. Snachy se už taky nebojí k nám jezdit. Podstatné je, že se manželovi jeho zdravotní stav neuvěřitelně zlepšil. Prý díky jeho Milušce.

Svatava (65), Vlašim .