Říká se, že pevné lidské vztahy nedokáže zničit nic na světě. Ani smrt.

Ačkoliv to nebývá moc zvykem, mým nejlepším kamarádem v raných školních letech byl kluk. Jmenoval se Martin a hráli jsme si spolu až do puberty, která nás rozdělila.

Později, když jsme chodili na střední školu, jsme se opět scházeli, vyměňovali jsme si knížky, poslouchali společně hudbu. Nikdy mezi námi nebyla žádná milostná zápletka.

Nechtěl, abychom se dál vídali

Lásku mi Martin vyznal, až když nám bylo přes dvacet. Nedokázala jsem si představit, že bychom spolu chodili a tak jsem ho odmítla. Obvyklá slova, že dál budeme kamarádi, ho ranila. Zkusil to pak ještě jednou.

Zastihl mě v hodně špatné náladě, takže moje druhé odmítnutí bylo opravdu tvrdé. Pár drsnými slovy jsem během chvíle popřela všechno to krásné kamarádství, které nás kdysi spojovalo. Martin byl moc hrdý na to, aby se doprošoval.

Odešel s hlavou vztyčenou, jen jsem pak od něho dostala vyčítavý dopis s rozhodnutím, že bude lépe, když už se nikdy neuvidíme. V tu chvíli jsem s ním souhlasila.

Chodila jsem za ním na hřbitov!

Uplynulo dvacet tři let a já o Martinovi nic nevěděla, Mezitím jsem se vdala, rozvedla a vychovala dvě děti. Občas jsem si říkala, jaké by bývalo bylo manželství s Martinem. Litovala jsem, že jsem ho tehdy odmítla.

Zabolelo mě to ještě víc, když jsem po bývalém kamarádovi začala pátrat a zjistila, že je po smrti. Spáchal sebevraždu nedlouho po mém odmítnutí. Nemuselo to mít souvislost, ale pro mě to bylo jasné. Našla jsem i Martinův hrob.

Pravidelně jsem tam jezdila a prosila ho, aby mi odpustil. Za několik týdnů, jednoho podzimního večera, se mi u svého hrobu můj milovaný kamarád opravdu zjevil v podobě zářící bytosti.

Slyšela jsem v hlavě vnitřní hlas, který mi říkal, že není co mi odpouštět a že o prominutí za svůj předčasný odchod ze světa prosí on mě. Tíže na duši, kterou jsem do té doby cítila, ze mě spadla.

Vím, že naše kamarádství překonalo i smrt a od té doby se dívám na svět i Martinovýma očima.

Jana O. (44), Praha