Osud nás občas postaví do situace, kterou už jsme v žádném případě neočekávali.    

Svůj život jsem měla docela dobře naplánovaný a všechno mi podle toho plánu vycházelo. Vdávala jsem se v devatenácti, první dítě přišlo rok po svatbě, druhé tři roky po něm.

Vyšlo nám to krásně i podle pohlaví, nejprve se narodil vytoužený manželův syn, potom holčička do páru. Po mateřské dovolené jsem si našla slušně placenou práci.

Děti nezlobily víc než jejich vrstevníci a ani s mým manželem Štěpánem jsme nemuseli řešit žádné velké problémy. Samozřejmě, že jako v každém vztahu, postupně ochladly vášně a nastoupil spíš rozum, ale nehádali jsme se a uměli jsme si vyjít vstříc.

Následky romantického pobytu

V pětačtyřiceti letech jsem se pomalu chystala na to, že se možná stanu babičkou. Syn David mi tím docela často „vyhrožoval“. Měl už tři roky přítelkyni a ačkoliv do svatby se nehrnuli, o miminku často mluvili.

U dcery Alice jsem si byla jistá, že dá přednost spíš kariéře. Studovala vysokou školu a měla v úmyslu stát se slavnou právničkou. Protože děti už byly dospělé, mohly přijít na řadu další plány, hlavně ty cestovatelské.

Se Štěpánem jsme si stanovili několik cílů po celém světě, kam jsme se chtěli podívat. Začali jsme ale romantickým pobytem v Paříži. A jak se ukázalo, tenhle pobyt byl romantický opravdu se všemi důsledky.

Dva měsíce po návratu z Francie přišly komplikace, které jsem přisuzovala tomu, že se mi nejspíš blíží přechod, tak jako mnoha ženám v mém věku. Šla jsem tedy na prohlídku a výsledek byl naprosto šokující. Nejednalo se o menopauzu, byla jsem potřetí v životě těhotná!

Příliš mnoho otázek

Nejdřív jsem tomu vůbec nechtěla věřit. Rozum si něco takového odmítal připustit. Přímo od doktorky jsem zamířila do nejbližší restaurace, abych si dala skleničku něčeho, co by mě vzpamatovalo.

Pak jsem si ale uvědomila, že v jiném stavu si alkohol dopřávat nesmím. A vzápětí vyvstala ta velká a podstatná otázka: chci to dítě nebo nechci? Kdyby mě nečekané těhotenství potkalo před deseti lety, asi bych se dlouho nerozmýšlela.

Brala bych to jako neplánovaný dar osudu, ale přijala bych to, a Štěpán určitě také. Nyní bylo ve hře příliš mnoho otázek. Jsme schopni být v době, kdy jsme už vychovali děti, být znovu rodiči? Neohrozí porod moje zdraví?

Není tu riziko, že se s ohledem na můj věk může dítě narodit s nějakou vrozenou vadou? A samozřejmě jsem vůbec netušila, jak se k tomu postaví manžel.

Změnila jsem svoji volbu

Štěpánova první reakce byla velmi rázná – a zamítavá. Kromě argumentů, které mě už napadly, přidal ještě další: musím brát ohled i na Davida a na Alici.

Budou chtít mít vlastní rodiny a těžko bych se mohla starat o vnoučata, když po padesátce povedu další dítě poprvé do školy. Měl pravdu. Promluvila jsem si tedy i se synem a dcerou, ale ti se zachovali stejně: budou prý respektovat jakékoliv moje rozhodnutí.

Probírala jsem své možné další mateřství i s doktorkou a od ní se mi dostalo ujištění, že jsem zdravá a přivést miminko na svět zvládnu. Přesto jsem po zvážení všech okolností nakonec dospěla k tomu, že bude pro všechny nejlepší, když půjdu na interrupci.

Byla jsem o tom přesvědčená až do dne, kdy jsem vstoupila kvůli zákroku do nemocnice.

V té chvíli se mi v hlavě rozeběhly všechny vzpomínky na to, jak byli David a Alice malí, jak jsem měla radost z každého jejich pokroku, jak jsme si hráli, jak u mě hledali útočiště. Otočila jsem se a kráčela domů, s odhodláním přivést dítě na svět.

Dnes mám pětiletou zdravou holčičku. Manžel mé rozhodnutí nakonec respektoval a syn i dcera jsou ze svého mladšího sourozence nadšeni!

Monika U. (51), Praha