Můj muž mě opustil náhle. Mladý a v plné síle. Na svém oblíbeném fotbale s kamarády měl infarkt. I když mu zajistili rychlou první pomoc a okamžitý převoz sanitkou do nemocnice, bohužel už se nikdy neprobral.

Tak náhlý šok lze jen těžko rozdýchat. Praly se ve mně pocity hlubokého žalu, ale taky velkého naštvání a neporozumění. Jak mi to mohl Ivan vůbec udělat? Proč mě tu nechal na všechno samotnou?

Trvalo mi zhruba měsíc, než jsem začala zase trochu normálně žít, chodit ven a do práce.

Nastavila jsem si v sobě, že co se má stát se stane a svůj ani Ivana osud nezvrátím. Pomohla mi taky jedna léčitelka a kartářka. Byla jsem u ní na dvou sezeních, po kterých jsem cítila trochu nové krve v žilách.

Doporučila mi různé byliny, které pozitivně působí na lidskou psychiku a navozují kvalitní spánek.

Pomohly mi bylinky

Do studia bylin jsem se po ztrátě manžela hodně ponořila a pomáhalo mi to v zapomnění a zahnání negativních myšlenek. Bylinky se staly mým koníčkem. Strávila jsem hodiny u internetu při hledání jejich vlastností, a která její část se na co používá.

Neprošla jsem okolo knihkupectví, aniž bych si nekoupila knihu nebo brožuru o své nové zálibě. Objevila jsem také útulný a příjemný krámek se zdravou výživou, kam jeden pěstitel dovážel domácí sušené byliny.

A protože neměl citronovou trávu, kterou jsem sháněla, rozhodla jsem se ho oslovit s prosbou o radu. V obchůdku mi na něj dali telefon i emailovou adresu. Rovnou jsem mu zavolala a sdělila, o co se mi jedná.

Chtěl to pro jistotu ještě popsat v emailu, kdyby na to náhodou zapomněl. A tak jsme si začali dopisovat.

Měli jsme si co říct

Pan Jaromír byl milý nejen po hlase, ale měl i kultivovaný psaný projev. Našla jsem, co se týče bylin, odborníka na slovo vzatého. Psali jsme si nejdřív jen o bylinkách a o tom, co mě k nim přivedlo.

Dával mi rady i ohledně pěstování. Rozhodla jsem se totiž, že si vytvořím bylinkový záhon a budu mít přehled o kvalitě konzumovaných rostlin. Jaromír mi dodával odvahy k mému zahradnickému pokusu.

I když bydlím v domě s malou zahradou, nikdy jsem víc než okrasné rostliny nepěstovala.

Kolikrát mi Jaromír volal a tak jsme se zapovídali, že uběhla i celá hodina. Měli jsme si toho tolik co říct. „Příští týden mám cestu do obchodu se zdravou výživou, nechcete se sejít na kávu? Aspoň se uvidíme naživo,“ navrhl mi nečekaně.

Dcera se vztekala

Opravdu jsme se setkali a můžu říct, že Jaromír mě snad uhranul. Nemohla jsem na něj přestat myslet. Byl to galantní, uhlazený pán, o deset let starší než já. Povídali jsme si stejně horlivě jako po telefonu.

Témat jsme měli spousty. Od bylinek jsme sklouzli ke zdraví, mému manželovi a jeho bývalé ženě, která nesnesla, že se stará o bylinky víc než o ni. Nezapomněli jsme ani na děti a zvířata.

Sezení v kavárně se protáhlo na dvě a půl hodiny a ani se mi nechtělo odcházet do prázdného smutného bytu.

Byla jsem plná dojmů a musela jsem se o svůj zážitek podělit s dcerou. Ta ale mé nadšení moc nesdílela. „Jak můžeš tak rychle zapomenout na tátu? Vždyť to není ani tři měsíce, co měl pohřeb,“ lamentovala Kateřina nad mou necitlivostí.

Dávaly mi rady, jak bych se měla chovat, za jak dlouho a jestli vůbec si můžu někoho najít. Jenže já jsem se najednou necítila tak smutná a prázdná. Odmítala jsem být od čtyřiapadesáti zapšklou nešťastnou vdovou.

Vždyť přeci nemusím strávit zbytek života opuštěná. A jejího tátu jsem milovala, to je jasné. Dcera má rodinu a netuší, jaké to je, když o ni přijdete.

Trestá mě

Nenechala jsem se Katkou odradit a dál zůstala s Jaromírem v kontaktu. Dál jsme si psali a volali a tím víc jsem se těšila, až ho zase uvidím. Probudil se ve mně cit, který jsem dlouho nezažila.

Domlouvali jsme si další schůzky, procházky a výlety a já měla najednou zase chuť do života.

Čas strávený s Jaromírem mi dával nové zážitky, zapomínala jsem s ním na minulost a cítila jsem k němu lásku. Probudili ji snad ve mně bylinky? Po roce od prvního setkání jsme spolu začali bydlet. S Katkou jsme se dost vzdálili.

Tvrdí, že si na ni ani děti neudělám čas. Jenže ona nerespektuje mého nového partnera a nechce se se mnou vídat v jeho společnosti.

Alena Č. (55), Zlín