Jediná zázračná chvilka může změnit náš odevzdaný pohled na svět.
Někdo si vybírá celý život jen štěstí, jiný zase smůlu. Mně připadalo, že patřím do té druhé kategorie. V mládí jsem snila o sportovní kariéře, hrála jsem závodně házenou a doufala, že se jednou třeba dostanu i do reprezentace.
Místo toho přišel úraz, komplikovaná zlomenina nohy a doživotní následky v podobě mírného kulhání. I přesto jsem si našla kluka, který stál o to, být se mnou napořád. Bohužel mi ho přebrala atraktivnější kamarádka.
Skutečnost, že se pak rozvedli, jsem už pak ani nebrala jako nějaké zadostiučinění.
Málokdy jsem byla šťastná
Měla jsem smůlu opravdu ve všem. Na vysokou školu jsem se nedostala. Odmítla jsem nápadníka, který se později stal bohatým a slavným. Provdala jsem se před třicítkou v panice, že už zůstanu na ocet.
Můj muž nebyl špatný člověk, ale nerozuměli jsme si, neměli jsme ani žádné společné zájmy. Spojovalo nás jediné dítě, dcera, kterou jsem přivedla na svět císařským řezem, s tím, že další těhotenství už nepřipadalo v úvahu.
Ještě bych mohla dodat, že jsem dvakrát přišla o vytoužené pracovní místo. Jednou jsem neuspěla v konkurzu, což byla vina mé nervozity. Podruhé mi nejprve zavolali, že mě berou, aby mi den před nástupem bohužel sdělili, že dali přednost jiné uchazečce.
Časem člověk vůči pronásledování osudu tak nějak otupí, ale kdykoliv jsem se ohlížela do minulosti, tak jsem chvíle, kdy jsem byla opravdu šťastná, mohla spočítat na prstech jedné ruky.
Ztráta práce mě bolela
Když mi bylo čtyřicet let, tak můj manžel onemocněl. Měl rakovinu a hodně chudák trpěl. Bojoval s nemocí tři roky. V poslední fázi skončil v hospicu a už kvůli dávkám morfia, které dostával na utišení bolesti, pořádně nevnímal svět.
Při posledních návštěvách nepoznal ani mě, ani dceru. Pro patnáctiletou holku to tehdy bylo také zoufalství a utrpení, na které nebyla připravená. Podepsalo se to na ní a když jí bylo osmnáct, utekla z domova.
Školu nedokončila, chytila se špatné party a začala brát drogy. Probrečela jsem kvůli tomu spoustu nocí, ale nemohla jsem nic dělat. Už jsem si ale doopravdy připadala jako prokletá. Nic, opravdu nic se mi v životě nepodařilo.
Jako poslední kapka do poháru bolesti pak přišla ztráta pracovního místa. Pro mě to znamenalo i ztrátu každodenního kontaktu s lidmi, které jsem léta znala. Přiznám se, že v tu chvíli jsem skutečně uvažovala o tom, že raději dobrovolně svůj život ukončím.
Co tady? Vždyť už mě nic dobrého nečeká. Stejně jsem ale věděla, že na něco takového nemám sílu a tak jsem trpěla dál.
Utěšovala mě krásná bytost!
Začalo mě zlobit zdraví, trpěla jsem nespavostí, měla jsem finanční problémy a cítila jsem se sama. Byla to hrozná kombinace. Život mi připadal těžký, nesmyslný, nesnesitelný. Často jsem brečela jen tak, bez důvodu. A pak, jedné noci se to stalo.
Opět jsem nemohla usnout a dívala jsem se smutně před sebe do tmy. Najednou se přede mnou rozzářilo světlo. Mělo zlatou barvu a uprostřed něho se objevila postava krásného chlapce. Usmíval se na mě.
V první chvíli jsem si myslela, že přišla moje poslední hodina a umírám. Anděl ke mně ale začal promlouvat a utěšovat mě. Říkal mi, že jsem statečná a musím věřit tomu, že mě ještě potká něco dobrého. Uctivě jsem mu naslouchala.
Trvalo to možná pár minut, možná hodinu, ztratila jsem pojem o čase. Pak anděl zmizel a světlo zhaslo a já klidně usnula. V mém životě se zatím změnilo jen málo. Našla jsem si novou práci a věřím tomu, že na mě ještě třeba čeká nějaký muž.
A možná se jednou zase setkám i s dcerou, třeba dostane rozum. Od té zázračné noci mám ale v sobě dost síly na všechno, co mě ještě potká. To špatné překonám a v to dobré budu doufat!
Helena N., (48), Třebíč
