K takovým věcem jsem byla vždycky nedůvěřivá. Až jsem jednou narazila na knihu, která mé pochybnosti nahlodala. Dcery zážitek během operace mě ale nakonec přesvědčil.
V době, kdy vyšla kniha dr. Moodyho Život po životě, jsem netušila, že tomu všemu uvěřím. Kniha byla ale psaná opravdu poutavě, takže jsem ji odkládala vždy neochotně, abych se k ní při každé další volné chvilce rychle vrátila.
Po přečtení jsem byla už nalomená, jako ostatně každý, kdo tuto knihu dostal do ruky. Co se však nestalo po několika dnech, když jsem o knížce hovořila s kamarádkou Marcelou, která ke mně občas zajde na slovíčko!
Vyprávěly jsme si o popisovaných pocitech lidí, kteří se dostali na práh onoho světa a vrátili se zpátky. Občas jsme i kousek z knihy přečetly.
Moje pětatřicetiletá dcera Zuzka, která byla v tu dobu u mě na návštěvě, a zprvu našemu rozhovoru nevěnovala pozornost a lakovala si nehty, náhle zpozorněla a povídá: „Co to, říkáte? To já znám!“
Prožila to v nemocnici
Jen jsme se po sobě s Marcelkou významně podívaly. Obě víme, že moje dcera Zuzka moc nečte. Dcera si k nám přisedla a začala vyprávět:
„Když jste si povídaly, jak ti lidé v knize líčili, že letěli hučícím tunelem a najednou se ocitli v nádherném zahradě, hned jsem si vzpomněla, že jsem prožila to samé. A víte kdy? Před měsícem ve špitálu na interrupci.
Vzpomínáš si, mami, jak jsem předtím měla tu hroznou chřipku a ještě jsem se necítila dobře, ale už se nedalo déle čekat, málem jsem prošvihla termín a třetí dítě nechci…!?“ Byla to pravda.
Zuzka opravdu měla strašlivou chřipku, vzala jsem si vnuky k sobě, aby se nenakazily. Vypadala tehdy opravdu špatně a já si dělala velké starosti. Ten lékařský zásah v nemocnici nebyl vzhledem k jejímu stavu bezpečný. Dcera nám vyprávěla dál:
„V nemocnici jsem dostala narkózu, ale po ní jsem nemohla usnout. Pořád jsem civěla na anesteziologa, který to nechápal. A tak mi přidal trochu víc. Poté jsem už usnula.
Pamatuji si, že jsem letěla hrozným potrubím, kde se ozýval rámus a najednou jsem se dostala do krásné země. Všechno bylo zalito sluncem, tráva nádherně zelená a všude kolem poletovaly bílé obláčky.
Pocítila jsem úžasnou radost.
Rozběhla jsem se, a světe, div se! Já se vznesla a letěla nad krajinou. Bylo mi tak nádherné!“ Nechtěla se vrátit Poslouchaly jsme s Marcelkou s otevřenou pusou. Tohle si moje dcera vymyslet nemohla.
Popisovala přesně to, co lidé v knize, a přitom ji nikdy nečetla. Vyprávěla dál, že najednou uslyšela z dálky cizí hlasy, které říkaly, že se přece už musí probudit.
Volali na ni jménem a ona dostala hrozný vztek, že mám jít z té kouzelné země pryč, když nechce. Nenáviděla ty hlasy. Najednou se ale probrala v nemocnici a všechna ta nádhera a úžasný pocit byly pryč.
Nechápala, odkud se vrátila a nemohla uvěřit, že to byl jen narkotický sen. Po vylíčení svého příběhu jsme s Marcelou mé dceři Zuzaně řekly, že doktor Moody otázku klinické smrti konzultoval s pěti sty lidmi.
Dcera se zamyslela, a pak mě požádala, abych ji knihu půjčila. Přečetla ji za jediný den. Myslím, že to je jediná kniha v jejím životě, kterou dočetla do konce.
Mirka (61), Uherský Brod .