Kouřím dnes už sedmou cigaretu, přestože nebylo ještě ani poledne. Bezmyšlenkovitě civím z okna a hladím Julii po jejím hebkém lesklém kožichu. Ona je jediná, která mi zbyla z naší celé dříve fungující rodiny.
V lednici není nic než plesnivá marmeláda a dvě kočičí konzervy. Na Julii s jídlem nikdy nezapomenu, ale sama se hodně odbývám. Ale co, vždyť na mě už nezáleží. Nikdo mě kromě Julie už nepotřebuje.
Nic už mě nerozesmálo
Manžel ode mě odešel před čtyřmi lety. Těsně po tom, co se náš jediný syn zabil na motorce. Neunesl tu bezmoc a neunesl mou změnu chování v důsledku té strašné ztráty. Spadla jsem do těžké deprese a prášky, které mi psychiatr naordinoval, byly spíš k horšímu.
Ztratila jsem zájem o všechno. Nic na světě už mě nedokázalo potěšit nebo snad dokonce rozesmát. Přestala jsem spát, chodit do práce a starat se o všechno.
Z deprese jsem se snažila dostat, ale když nepomohla ani medikace, nevěřila jsem už ničemu a dál se utápěla ve smutku.
Teď už je pro mě aspoň trochu pochopitelné, že se manžel odstěhoval, ale v době, kdy jsme se měli oba navzájem podržet a podpořit, mě jeho odchod poslal na ještě hlubší dno. Dostala jsem se na půl roku do psychiatrické léčebny, kde mě jednou navštívil manžel.
Vědomí, že o mě nikdo nestojí, mi léčbu neurychlovalo. Skončila jsem v invalidním důchodu.
Snacha se mnou nemluví
Když se to neštěstí stalo, náš Patrik byl čerstvě ženatý a měli s Monikou roční dvojčata. Od pohřbu jsem je viděla jen jednou na jejich druhé narozeniny, kdy jsem se k Monice v podstatě pozvala, abych klukům mohla aspoň popřát.
Monika mi nikdy sama od sebe nezavolala, i když věděla, jak na tom jsem. Myslela si, kdo jiný by mohl trpět víc než vdova se dvěma malými dětmi? Jenže ona nějak nechápala, že můžu být zdrcená víc než ona.
Přišla jsem o jediné dítě. Pak i o manžela a práci. Dřív jsem byla normální, všechno jsem zvládla a vedla jsem se svou rodinou šťastný a pohodový život. Vždyť by mi stačila zpráva, jedno zavolání, nebo krátká návštěva mých malých vnuků.
Byly jsme na tom psychicky asi podobně, ale já se jí párkrát snažila kontaktovat. Ona veškeré vztahy se mnou úplně utnula. Vím, že s manželem se občas vídá, ale mě považuje za bláznivou tchyni, která žije podivínským životem sama s jednou kočkou.
Našla jsem kamarádku
Klukům je teď pět let. Já bych je moc ráda viděla, ale po několika neúspěšných snahách se s Monikou sejít, jsem už rezignovala. Neodepisuje mi, ani když pošlu klukům přání k narozeninám.
Nebudu se ponižovat a prosit jí. Manželovi jsem taky lhostejná a dozvěděla jsem se, že si našel nějakou paní. Už to ani ve mně nic nevyvolává. Nebo si to spíš nalhávám. Mému psychiatrovi se zase nezdá můj stav a navyšuje mi dávku léků.
Poslal mě dokonce na skupinovou terapii, abych se aspoň trochu socializovala. Možná dobře udělal. Seznámila jsem se tam s paní Helenou, která si prošla snad ještě horší zkouškou než já. Vyprávíme si o našich neštěstích a trumfujeme se, kdo je na tom hůř.
Minule jsme se tomu dokonce zasmály. Kromě Heleny mě zaujal ještě příběh dalšího pacienta, jehož žena se upila k smrti, děti se k němu otočily zády a on skončil v depresích v léčebně.
Díky tomu vidím, že nejsem jediná na světě, která je na všechny své trable sama a nikoho nemá.
Přivedla jsem zatoulané kotě
Při poslední cestě z terapie se ke mně přidalo vyhublé kotě. Chvíli jsem ho ignorovala, ale nešlo mi to dlouho. Bylo mi stále v patách, a když jsem ho nakonec pohladila, už jsem se ho nezbavila.
Došlo se mnou až domů a tím si mě samozřejmě získalo. Snad Julii nebude vadit, když toho malého kocourka přivedu domů. Přeci jen už je to stará kočičí dáma a paní domu. Kotě ale přijmula až překvapivě rychle.
Chudák kastrovaná byla ráda i za nevlastního potomka. Malého prince, jak jsem přivandrovalce pojmenovala, začala hned opečovávat, olizovat a hrát si s ním. Stala se mu dobrou náhradní matkou. Pozorovat je mě dojímá. Ještě, že ty kočky mám. Pro okolí jsem podivínka, co žije s kočkami, ale aspoň mám pro koho žít.
Pavlína W. (55), Kolín
