Byli jsme dokonalý pár, oba vysokoškoláci, úspěšní a ambiciózní. A takové mělo být i naše vytoužené dítě. Krásné, chytré a úspěšné.
S manželem jsme se poznali na vysoké škole. Dokonale jsme si rozuměli. Žili jsme velmi aktivním životem, měli jsme skvělou práci, hodně jsme sportovali, milovali divadlo a užívali si cestování.
Na dítě jsme nepospíchali, přesto jsme doufali, že z některého výletu si přivezeme miminko. Říkali jsme si, že vše přichází ve správném čase, který ještě nenastal.
Na konci třetího roku marného usilování o dítě jsme se ale již rozhodli, že vyhledáme odbornou pomoc. Podle lékaře bylo nutné ubrat především na pracovním tempu a plodnost podpořit hormonální léčbou. Šťastné zprávy jsme se dočkali za necelý rok.
Konečně se mi podařilo otěhotnět! Těhotenství probíhalo navzdory tomu, že mi už třicítka poklepala na rameno, bez problémů. Ranní nevolnosti jsem neměla, žádné komplikace se nedostavily, do zaměstnání jsem docházela až do devátého měsíce.
Miminko s flíčkem
Konečně přišel ten velký den, kdy jsem na svět přivedla naši Kristýnku. Rázem z nás byli nejšťastnější rodiče pod sluncem.
Holčička se sice narodila se znaménkem v obličeji, ale to nás neznepokojilo, protože stejně byla ze všech dětí nejkrásnější. Lékaři nás uklidnili, že se nemusíme ničeho obávat, znaménko není zhoubné.
V pěti měsících při pravidelné kontrole nás dětská lékařka potěšila. Kristýnka byla ukázkovým miminkem. Upozornila nás však na to, že znaménko se mírně zvětšilo. Také ale dodala, že se domnívá, že se pravděpodobně nejedná o zhoubné změny.
Veškerá vyšetření skutečně potvrdila, že se nemusíme znepokojovat.
Při další návštěvě jsme společně s lékařkou probrali ještě jednou celou situaci a vzhledem k tomu, že se velice obtížně odlišují některé typy znamének od zhoubného melanomu, doporučila nám pro jistotu odbornou konzultaci v nemocnici. Lékař nám tehdy navrhl chirurgický zákrok a dal nám čas na rozmyšlenou.
Měli jsme jasno hned. Kristýnka zákrok podstoupí. Aspoň se toho znamínka zbaví a budeme mít klid. Pak bude tou nejkrásnější holčičkou na světě! I když jsme byli pevně rozhodnuti, přesto jsme naši Kristýnku vezli do nemocnice s těžkým srdcem.
Dokonalost se vymstila
Na klinice nás vřele přijali. Vše nám podrobně vysvětlili a uklidnili nás natolik, že jsme si byli jistí, že děláme jen to nejlepší pro naši holčičku a její budoucí štěstí.
Brzo ráno ji ještě nabírali krev, jen trošičku pofňukávala a já si říkala, jak statečnou holčičku máme. Plánovaný čas se blížil. Kristýnka po mně pokukovala, ale tlumivé léky před narkózou už zabíraly. Na řadu přišla tak, jak bylo naplánováno.
Zákrok měl trvat zhruba půl hodiny. Doprovodila jsem dcerku v malé postýlce až k operačnímu sálu a rozhodla se, že počkám u skleněných dveří, abych byla co nejdříve zase u ní. Představovala jsem si vše, jak nám lékaři před operací popisovali.
Teď ji vyndavají z postýlky, teď už mají v ruce skalpel. A dál jsem raději ve svých představách nepokračovala. Každá minuta byla jako hodina. Po půlhodině okolo mě proběhl velmi svižným krokem lékař, který se ihned ztratil za skleněnými dveřmi.
V prvním momentě mě napadlo, že je znaménko zhoubné. Ta myšlenka mě celou rozechvěla. Okamžitě jsem se začala uklidňovat, že to určitě tak není. Ale nějak to nešlo. Měla jsem pocit, že stárnu s každou minutou. Za další chvíli proběhl okolo mne další bílý plášť.
Začala jsem být znepokojená. Srdce se mi rozbušilo.
Drama za dveřmi
Uběhl čas, po který měla operace trvat, a dveře se neotevíraly. Cítila jsem, jak mně nohy slábnou a co chvíli se podlomí. Ty dveře se neotevíraly ani po další půlhodině. Téměř za dvě a půl hodiny bylo mé napětí prolomeno.
Dveře se konečně otevřely a z nich vyšel operatér. Z jeho očí na mě pohlédlo znepokojení. „Je mi velice líto, ale došlo k nečekaným komplikacím.“ „K jakým komplikacím?“ vyhrkla jsem.
„U holčičky došlo k nečekané zástavě, podařilo se nám srdeční činnost obnovit, ale zástava trvala příliš dlouho. V tento moment nevíme, zda došlo k poškození mozku vlivem nedostatku kyslíku, ale vyloučit to nemůžeme.“ Nějak jsem nechápala, jak se zdravému miminku najednou mohlo zastavit srdíčko…
Za chvíli ji už převážely na ARO napojenou na celou řadu přístrojů. Byl to nejstrašnější pohled, jaký se může matce naskytnout. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale ani jsem nechtěla. Okamžitě jsem volala manželovi, aby přijel.
Nedokázala jsem mu vysvětlit, co se stalo. Vpodvečer nám oznámili, že se Kristýnka přiměřeně zotavuje, ale výsledky celé řady vyšetření zatím nemluví jasně.
Chceme najít viníka!
Druhý den s námi už otevřeně promluvili. První dobrou zprávou bylo, že znaménko bylo odstraněné včas, protože se jednalo o typ, ze kterého se často vyvine zhoubný nádor. Jenže vzápětí přišla ještě druhá zásadní zpráva. Došlo k nenávratným změnám na mozku.
Holčička se ale už probírá a můžeme ji vidět. V postýlce ale už neleželo naše usměvavé sluníčko plné života, ale apatické dítě, které se nehýbalo, mělo zavřená očička, která občas ztěžka otevřelo. Když jsem jí do ručičky vložila prst, nesevřela ho.
Nedostatek kyslíku vedl k otoku mozku a následně k dětské mozkové obrně, tedy k závažnému poškození mozku a prognóza byla bez velkých nadějí na zlepšení. Tomu se prostě nedalo uvěřit, když se tři dny předtím vaše milované dítě plazí radostně po pokoji, směje se a vy s ním.
Máte tendenci obvinit každého, kdo se jen na dítě podíval, sebe, partnera, celý svět. Ale vy nejprve věříte, že je šance na zlepšení, že se stane zázrak, že vše vůlí a péčí zvládnete. Vidíte, co ostatní nevidí, pohyby, náznak úsměvu. Naděje!
Tu jsme si vzít nenechali. Bojovali jsme srdnatě o kvalitní život našeho jediného dítěte. Naše snaha a vůle nezůstaly zcela bez odezvy, a tak Kristýnka dnes chodí, směje se, ale zůstala navždy dítětem.
Mám pocit, i po těch dlouhých letech, že se nikdy s manželem nepřestaneme obviňovat, že jsme se vzájemně nezastavili v rozhodnutí, které vedlo k naší rodinné tragédii. Ani po létech dřiny, obětování se, denního tvrdého cvičení se stav nezlepšil natolik, aby se z naší dcerky stala dospělá, sebevědomá žena.
Proč jsme byli netrpěliví?
Kristýnka je ve svých osmnácti letech devadesátikilovou holčičkou, která někdy usedavě pláče, jindy čelíme jejím záchvatům vzteku a zuřivosti, kdy demoluje vše okolo sebe, kouše, škrábe a je nebezpečná sobě i svému okolí. Vymodlené dítě, kterému věnuji veškerý čas, mi nikdy asi neřekne maminko.
Mizivá je i naděje, že mne jednou pohladí a řekne několik milých slov. Nikdy mi nebude vyprávět o své první lásce.
Nemohu však jen spílat vyšší moci, jsou i momenty, kdy se cítím vyrovnaná s osudem, protože vím, že kdyby operaci nepodstoupila, osud by nám život s ní dlouho nedopřál. Kdyby nám odešla zdravá na následky zhoubného nádoru, ranilo by nás to nejspíš ještě mnohem více.
Často jí říkám, jak moc ji mám ráda a jen si občas představuji, jak jde poprvé do školy, jak si hraje, jak má s dívkami svého věku taková ta holčičí tajemství. Ze snění mě ale vždy probere pohled na stržené tapety či rozbitou tabulku skla v okně, kterou naposledy dcera rozbila v záchvatu zuřivosti pěstí a já si jen řekla:
„Ještě, že se nepořezala!“ A v klidu jsem vytočila číslo na sklenáře, kde už nás znají, a po stodvacáté se zeptala, kdy by měl čas okno zasklít.
Věra (50), Příbram
