Byla mou nejoblíbenější, trápila jsem se, že se ztratila. Podezírala jsem souseda, že ji snědl. Jak se ale ukázalo, běžela pomoct staré nemocné paní.

Jsem z nenápadné rodiny žijící v rušném velkoměstě. Děti už odrostly a manžel odešel za jinou. Žiju sama, chodím do práce, mám několik dobrých kamarádek, se kterými zajdu občas na kafe nebo do divadla.

O víkendech jezdím odpočívat na chalupu, která stojí na pokraji malé vesničky u rakouských hranic. Ze zahrady mě pokaždé vítá pět slepic. Ráda bych pěstovala více zvířat, ale není nikdo, kdo by je přes týden krmil. Slepice jsou nenáročné a vděčné.

Samy si dokážou najít přes pracovní týden potravu, samy se ukládají ke spánku do kurníku a ještě k tomu snášejí vajíčka. A díky nim se také necítím tak opuštěná.

Byla snad nemocná?

Před dvěma měsíci jsem zpozorovala zvláštní jev. Jedna slepice zničehonic začala tloustnout. Už byla málem dvakrát větší než ostatní. Měla jsem strach, aby neměla nějakou slepičí chorobu. Rozhodla jsem se tedy, že jí následující víkend zavezu k veterináři.

Jaké ale bylo moje překvapení a zděšení, když najednou nebylo po slepici ani památky. Měla jsem z toho divný pocit. Podezírala jsem souseda, který se na Otylku (tak jsem slepici říkala) po jejím zmizení pořád vyptával, že ji podřízl a hodil na pekáč.

Rodina mě uklidňovala, že by si snad nedovolil přelézt plot. Slepice mi bylo líto. Byla chytrá, milá, trochu se těm ostatním vymykala. Stále jsem na ni musela myslet.

V duchu jsem ji odpustila i tu malou nepříjemnost, která se krátce před jejím zmizením přihodila. Šla jsem s lískou plnou jablek a Otylka těsně přede mnou upustila hovínko. Jak široká tak dlouhá jsem se natáhla i s jablky. Odnesl to naštěstí jen naražený loket.

Zachránila babce život

Měsíc po jejím záhadném zmizení se mi zdá o Otylce sen. Lidským hlasem ke mně promluvila: „Neboj se o mě, je mi dobře.“ Až jsem se z toho probudila. Ráno jsem šla do místního obchodu pro rohlíky a vyslechla si velmi zajímavý rozhovor dvou místních drben.

Povídaly si o staré paní z vesnice, které zemřel manžel. Vypadalo to, že jej bude stařenka následovat, ale zčistajasna se uzdravila. Jednoho dne k ní prý přišla slípka. Ze začátku jí házela zbytky jídla a ona jí tam za ně vždy nechala vajíčko.

A pak zase zmizela. Když se to opakovalo každý den a trvalo to už třetí týden,, vzala si stará paní slípku domů a snad s ní chodí i spát. Do očí mi vstoupily slzy. Naše Otylka není mrtvá, jen šla za lepším! To proto tak ztloustla!

Ani mě nenapadlo si pro ni jít. Vždyť ona to byla vlastně hrdinka a já na ni byla hrdá. Byla to určitě ona, kdo vrátil staré paní zase chuť do života.

Petra (57), České Budějovice   .