Moje sestra Emilka zemřela jako malá holčička. Znala jsem jí jen z fotek a vyprávění. Najednou jsem ji ale uviděla na vlastní oči v tramvaji, jak se na mě upřeně dívá.

Stalo se to v tramvaji. Sotva jsem se usadila a začala myslet na docela normální věci, najednou jsem ucítila, jak se na mě někdo upřeně dívá. Jsem na to citlivá, a tak jsem otočila hlavu od okna směrem k dotyčnému. První pocit nedokážu popsat.

Přede mnou stála malá holčička, koukala se mi přímo do očí, snad ani nemrkala, jak byla soustředěná. Nemohla jsem z ní spustit oči. Jen jsem si v duchu opakovala:

„Panebože, vždyť tohle je Emilka!“ Celá jsem ztuhla a uvědomila jsem si, že mám otevřenou pusu, že jí nemůžu zavřít a oči mi snad vylézají z důlků. Holčička na mě hleděla bez ustání.

To už jsem začala pociťovat strach, že si mě všimne její matka a vynadá mi, že malou straším připitomělým pohledem. Ale maminka se neobjevovala a když jsem se po ní rozhlížela, viděla jsem jen lidi bez špetky zájmu.

Byl to duch sestry?

Těžko jsem si uměla představit, že mi někdo uvěří, když řeknu, že ta malá vyšla z obrázku, který maminka nechala namalovat po smrti mé první sestřičky, kterou jsem ani neznala. Emilka zemřela před padesáti lety a já ji najednou měla před sebou.

Během jízdy jsem vzpomínala na podrobnosti, které o ní maminka vyprávěla. Měla malou pusinku, dlouhé tmavé vlasy a velké jiskrné oči stejně jako holčička z tramvaje. Byla ve stejném věku, v jakém Emilka zemřela.

Zážitek byl tak silný, že jsem se celá rozechvěla a slzy mi vrazily do očí. Vstala jsem a raději vystoupila, abych malou neděsila. Měla jsem pocit, že vypadnu z vozu, protože jsem necítila schody ani silnici pod nohama. Šla jsem jako v oblacích.

Až venku na zastávce mě začalo mrzet, že jsem vystoupila a nenavázala hovor s maminkou, až se k ní přihlásí.

Objevila se znovu

Přemýšlela jsem, co dál. Autobus, kterým jsem měla jet domů, už rozhodně nestihnu. A tak jsem si řekla, že se projdu. Kráčela jsem ulicemi staré Prahy a přemýšlela o zvláštním zážitku.

Čím více jsem zapojovala svůj rozum, tím více se vzdaloval pocit toho, že to bylo něco nadpřirozeného. Byla to prostě jen normální živá dívenka, která byla mé sestře podobná. A to, že se na mě tak dívala?

Asi to bylo tím, že jsem si já začala první… Do odjezdu dalšího autobusu mi zbývala ještě hodina, a tak jsem si sedla do kavárny. Byl už podzim a chladno začalo k večeru zalézat pod sako, které jsem na sobě měla.

Jak jsem si tak vychutnávala svůj šálek, podívala jsem se z okna. Srdce se mi v tu chvíli málem zastavilo. Na chodníku stála Emilka a dívala se na mě stejně upřeně, jako tomu bylo v tramvaji.

Běžela jsem za ní

Vyskočila jsem, zaplatila a vyběhla z kavárny ven. Viděla jsem, jak holčička mizí za rohem. Rozběhla jsem se za ní. Praha se už začala halit do šera a lampy se rozsvítily. Nebyla jsem příliš zdatná v běhu, tak mi dívka rychle a snadno zmizela.

Byla to ta holčička z tramvaje? Nebo to byl duch Emilky? A jestli ano, co mi chce? A proč mi utekla? Nezbylo mi, než se otočit a vydat se na autobus. Domů jsem přijela za tmy a dlouho nemohla usnout.

Mrzí mě, že se nikdy nedozvím pravdu o té dívence z tramvaje, která byla tak neuvěřitelně podobná mé sestře, kterou jsem nikdy nepoznala.

Žofie (51), Slaný   .