Dlouho jsem nemohla najít partnera, s kterým bych si rozuměla. Potom jsem potkala pána, který se sám staral o syna, a byla to láska na první pohled. Netušila jsem, že je možná vrah!
Po pár nepodařených známostech jsem už žádného chlapa ani nehledala. Všichni byli ženatí, nebo o ženskou vůbec nestáli. No a já taky nemládla. Táhlo mi čtyřicítku a šance někoho najít byly den ze dne menší.
Vlastně jsem si už docela zvykla na svůj klid a pohodlí. Nikomu jsem se nemusela přizpůsobovat ani podřizovat, jak jsem to viděla u svých zadaných kamarádek. Jenže jednou, cestou z práce, mi málem na hlavě přistála mičuda.
Našla jsem si sympaťáka
„Péťo, dávej pozor a omluv se té paní!“ uslyšela jsem za sebou příjemný hlas a už jsem koukala do očí tomu nejhezčímu mužskému, co jsem kdy viděla. Byl sportovně oblečený, tmavovlasý a oči měl zářivě modré.
Omlouval se za ten míč a jeho syn se omlouval také. Bylo to skoro dojemné, jak mluví jeden přes druhého. Potom mě pozvali na kávu a mně připadalo, že se s těmihle dvěma muži znám odjakživa. Padli jsme si všichni tři do oka.
Hned druhý den jsme se sešli zase na stejném místě a potom už pravidelně skoro každý den. Zamilovala jsem se do obou. Do velkého Petra i jeho syna Péti. S tím malým jsem zažila od začátku něco, co bych mohla nazvat souzněním duší.
Do půl roku byla svatba a já byla ta nejšťastnější ženská pod sluncem. Můj manžel, Petr byl okouzlující, milý, chytrý. Prostě, neměl jedinou vadu, alespoň jsem si to tehdy myslela. Malý Péťa byl ten nejroztomilejší chlapeček na světě.
Manžel se začal chovat divně
Malý Péťa ke mně opravdu přilnul a já měla pocit, jako by byl můj vlastní. Dokonce mi začal říkat maminko, protože ta jeho vlastní před rokem zemřela. Spadla nešťastnou náhodou z rozhledny, chudák.
Vůbec nikdy, ani na chvilku mi nepřišlo, že by to byl vlastně cizí kluk. Manžel, místo aby měl radost, bral můj vztah s Péťou jako něco nenormálního. „Prosím tě, Simonko, uvědomuješ si, že Péťa není tvůj vlastní syn? Toho mi porodila jiná, taková…“ ušklíbnul se tak nějak divně.
Skoro mi přišlo, že nenávistně. Nešlo mi to do hlavy. Vždyť ještě nedávno pro ni plakal a tvrdil, jak hrozné je být vdovcem! Měsíce ubíhaly a já si, ke svému údivu a překvapení, začala čím dál víc všímat manželova zvláštního chování.
Občas úplně z ničeho nic vybouchnul a ztropil scénu. Někdy zase několik dní mlčel, aniž bychom s malým Péťou věděli proč. Jeho vlastní syn se ho bál, občas se dokonce v noci počural. Prý se mu zdál strašidelný sen.
Neuplynul ani rok od svatby a já začínala mít tušení, že jsem udělala velkou, obrovskou chybu.
Přiznal se k vraždě
Petr byl také hrozně žárlivý a všechno muselo být po jeho. Nesnesl diskuse ani jiný názor. „Simono, co jsi to dala Péťovi ke svačině? Víš, že jsem sladkosti zakázal. A co to tričko? Musí chodit v košili, jak jsem nařídil.
Je to můj syn, ne tvůj!“ peskoval mě každý den a mně to začala lézt pěkně krkem. Jednou, když jsme se opět o něčem dohadovali, mě chytil pod krkem a dotáhnul do koupelny.
Myslela jsem, že mě zmlátí nebo znásilní, občas se choval dost násilnicky, ale nikdy to zatím nedošlo tak daleko.
Zamknul a potom mi řekl něco strašného: „Přestaň si vyskakovat! Jestli mě nebudeš poslouchat, dopadneš jako Péťova máma. Myslíš, že někdo přepadne přes zábradlí jen tak? Nebuď blbá!“ Koukal mi chladně do očí a já poznala, že nelže.
Všechno mi došlo. Moc se bojím. Asi jsem si vzala vraha! Rozvést se nemohu kvůli mému Péťovi. Musím to vydržet. Jen doufám, že nedopadnu jako Petrova první žena.
Jiřina C. (45), Cheb
