Neměl oči a měl šílený úsměv od ucha k uchu. Tak moje dcera kreslila a popisovala svého imaginárního dětského kamaráda. Byl opravdu skutečný?

K duchům a mysteriozním věcem jsem byla vždycky dost skeptická. Možná to bylo výchovou a tím, že bývalá společnost nebyla těmto věcem nakloněna. Nikdy jsem se nesetkala s nějakým „nevysvětlitelným“ jevem a duchařským historkám jsem se smála.

Možná to ale bylo tím, že jsem byla k těmto jevům necitlivá. Můj jasný postoj mě však přešel s narozením mé první dcerky. Už když jsem jí poprvé držela v náruči, tušila jsem, že to bude křehké, citlivé stvoření. Byla to opravdu zlatá, hodná holčička.

Jen byla až příliš uzavřená do sebe a moc se s ostatními lidmi nebavila. Později si našla zálibu v malovaní a tomu věnovala svůj čas. Při malování si zpívala a někdy si i sama pro sebe povídala.

Podivný chlapec

Když bylo Johance skoro pět, začala mě velmi znepokojovat. Věděla jsem, že mé dítě je introvertní, ale viděla jsem, že se to neustále zhoršuje. Má snaha Johanku zapojit do kolektivu byla k ničemu.

Do školky chodit nechtěla, velmi tam trpěla, proseděla celé hodiny v koutku a třásla se. Brzy jsem to vždy vzdala a vzala si jí zase domů. A školku i můj návrat do práce zase oddálila. Moje malá Johanka se vymyslela platonického, neviditelného kamaráda.

Jen s ním si povídala a chtěla si pouze s ním hrát. Byla jsem z toho nešťastná. Jenže nejhorší mě teprve čekalo. Dcerka začala svého kamaráda kreslit. Když jsem si prohlížela její malůvky a držela je v ruce, byla jsem hrozivě vystrašená.

Na obrázku bylo stvoření člověka, které nemělo oči, místo nich černé důlky. Měl zběsilý úsměv od ucha k uchu a pusu plnou křivých zubů. Polkla jsem ,, Johanko, kdo to je?“ ,,To je můj kamarád, takhle se směje furt. I když je naštvaný.“

Našeptával budoucnost?

Byla jsem z toho opravdu nesvá a nešťastná. Proč zrovna moje dcera? Její nový kamarád mě děsil. Ten jeho zrůdný zjev se mi zjevoval ve spaní. Byla jsem z toho znepokojená, prohlížela jsem si dceřiny kresby a byla strachy bez sebe.

Uklidňovala jsem se stále tím, že je to jen dceřin výmysl a přelud dětské fantazie. Jenže se začaly dít věci, které mě přesvědčovaly o opaku. Jolanka začala mít jasnozřivé poznámky. Byly to sice pouze každodenní drobnosti, ale i tak to bylo dost děsivé.

Ptala jsem se malé dcerky, jak věděla, že se to stane. Vždy odpověděla, že jí to řekl ten kamarád. Hrozivá předzvěst smrti Jednoho dne ke mně dcera přiběhla. Se slzami v očích ze sebe huhlala, že její neviditelný přítel říkal, že se teta udusila.

Nesmysl, pomyslela jsem si. Moje sestra byla vždycky velmi opatrná. Přesto jsem jí zavolala, abych Johanku uklidnila. Jenže sestra to nezvedala. To bylo velmi zvláštní, vždycky hbitě komunikovala. Skočila jsem s Johankou do auta a jela k ní domů.

Byla zamčená a neozývala se! Když jsme se s hasiči dostali dovnitř, našli mojí sestru udušenou plynem. Hystericky jsem se zhroutila. Byla jsem vyděšená a v šoku.

Když jsem se v záplavě slz podívala k dceři, kterou odváděl jeden z hasičů, jako bych v té mlze zahlédla postavu kluka, jak drží mojí dceru za rameno.

Hanka (48), Praha .