Chtěla bych se s vámi podělit o své myšlenky, které mě neustále provázejí. O to, co se mi honí hlavou už dvacet pět let. O mém pocitu beznaděje i nikdy nevyřčené viny.

Před mnoha lety mě potkala velká tragédie. Můj devítiletý syn zahynul pod koly nepozorného řidiče. Když se vám něco takového stane, nikdy v životě se už z toho docela nevzpamatujete. Nikdy na to nezapomenete.

Stále vás ta obrovská ztráta pronásleduje ve snech i v běžném životě. I já to tak mám, přestože se to stalo už před čtvrt stoletím. Mám sice, dnes už dospělé, další dvě děti. Ale to jedno místo je prostě prázdné.

Pokaždé, když si sedneme ke stolu, vidím, tam tu opuštěnou židli. Chybí tam můj Zdeněček.

Hledal nějaký smysl

Nedávno jsem si přečetla příběh jednoho Angličana. I tomu zemřelo dítě a on trpěl podobnými pocity jako já. Snažil se v té zoufalé situaci najít alespoň nějaký smysl. Nějaké poselství, že ta smrt jeho syna nebyla úplně zbytečná a marná.

A pak přece je na šel nějakou nitku, která mu pomohla znovu začít žít. Žít pro své další živé děti. Sepsal si totiž pár věcí, které se kvůli smrti svého syna naučil.

Mějte vždy čas

Především zjistil, že projevů lásky k dítěti není nikdy dost. A není vůbec zbytečné jim tu svou lásku neustále ukazovat. Důležité je také na ně mít vždy čas. Přestat dělat to, co právě děláte, když si chtějí hrát, povídat, svěřovat se.

I když je to jen na chvíli. Vždyť nic není tak důležité, aby to nemohlo počkat. Nejdůležitější je čas, kdy si s dětmi hrajete a něco podnikáte, smějete se. Nebudou totiž vzpomínat na to, co jste jim koupili, ale pamatují si to, co jste udělali.

Ať už spolu zpíváte, hrajete fotbal, čtete si pohádky nebo jen lenošíte v neděli na kanapi.

Vždy se rozlučte

Ten pán si také zapsal: Vždy, když někam odcházíte, rozlučte se, polibte se. A pokud zapomenete, vraťte se. Nikdy nevíte, jestli to není naposledy. Přesně tohle jsem ten den, kdy Zdeněk šel do školy, neudělala.

Měla jsem „moc“ práce v kuchyni. A tak jsem na něj jen zavolala obyčejné Ahoj. Měla jsem ho obejmout, přitisknout k sobě, říct mu, jak moc ho mám ráda. Možná bych ho tak zdržela. A onen bezohledný řidič by se s ním býval minul.

Chci žít z přítomnosti

V příběhu toho Angličana ještě stálo: Nikdy nezapomínejte na to, jak je krásné vidět své děti vyrůstat, být jim na blízku v dospělosti radovat se spolu s nimi z jejich dětí. A to dnes přesně dělám. Snažím se užívat každou chvilku v jejich přítomnosti. A říkám svým dětem, aby to delaly také tak.

Tereza G. ( 56), Uherský Brod