V uzavřených malých místnostech jsem se nikdy necítila dobře. Stačilo vejít do výtahu nebo úzké chodby a zachvátila mě panika…
Nepříjemné pocity z malých uzavřených prostorů jsem měla už jako malá holka. Nejhorší ze všeho byl výtah, ale problémy mi dělala i běžná cesta městskou hromadnou dopravou.
Pokaždé, když jsem nastoupila do přeplněného autobusu nebo tramvaje, pocítila jsem děsivou úzkost. Maminka mě uklidňovala a přesvědčovala, že časem se to určitě zlepší.
Poradila mi hypnózu
Ale nezlepšilo. Panická hrůza mě ve výtahu i jinde svírala pořád. Když jsem měla po vysoké škole a nastoupila jsem do své první práce, svěřila jsem se se svou klaustrofobií kolegyni Olině.
Kanceláře jsme měli až v posledním patře osmipatrové budovy, a tak nechápala, proč denně chodím po schodech. „Už jsi zkusila hypnózu?“ zeptala se mě. „Mám známou, která je v tom hodně dobrá.
Už tak pomohla mnoha lidem.“ Řekla jsem si, že nemám, co ztratit a vzala jsem si na terapeutku kontakt. Druhý den jsem jí zavolala a domluvila si termín.
Podvědomí promluvilo
Usadila mě na pohovku a začala mi klást otázky. Konečně jsem cítila, že mi někdo rozumí. Po chvilce mi řekla, abych se natáhla na záda a zavřela oči. Slyšela jsem její hlas, jak mi říká, co mám dělat.
Byl stále slabší, až slabší, až se vytratil úplně. Ponořila jsem se do svého podvědomí. Probudila jsem se a otevřela oči. Byla jsem v nějakém klášteře. Ticho náhle proťaly kroky na chodbě. Blížily se k mým dveřím. Srdce mi bušilo jako zvon. Měla jsem strach.
Vtrhl do ložnice
Neznámý za dveřmi stiskl kliku. Bylo zamčeno. Řekl mi, ať otevřu. Neposlechla jsem ho. Začal na dveře silně bušit. Po chvíli mi došlo, že je chce vylomit. „Nenávidím tě!“ křičel hlas za dveřmi.
Po několika nárazech dveře vyrazil. Do pokoje vtrhl muž. Na první pohled bylo vidět, že je opilý a rozhněvaný. Z očí mu sršely blesky. Přistoupil ke mně a chtěl mi dát facku. Na poslední chvíli jsem uhnula.
Vyběhla jsem z ložnice. Muž běžel za mnou. Na schodišti mě dohonil. Srazil mě k zemi a udeřil mě. Ztratila jsem vědomí.
Marně jsem volala o pomoc
Když jsem se probrala a otevřela jsem oči, neviděla jsem kolem sebe nic jiného než tmu. Byla jsem zavřená v malé, zatuchlé, studené místnosti. Začala jsem volat o pomoc a bušit do stěn.
Nic. Nikdo se neozval, nikdo nepřišel. Nikdo mě neslyšel. Začala jsem propadat panice. Docházelo mi, že tam umřu… „Můžete se pomalu nadechnout,“ uslyšela jsem hlas terapeutky. Pomalu jsem se začala probouzet z hypnózy.
Cítila jsem se lehce, jakoby ze mě spadlo těžké břemeno. Po tomto sezení následovalo ještě několik dalších. Můj strach z uzavřených malých prostor pomalu vymizel…
Andrea B. (40), Praha
