V noci, kdy můj manžel Bedřich zemřel, jsem měla zvláštní sen. Viděla jsem v něm bílé schody vedoucí do nebe a svého manžela. Povídal mi: „Jarmilko, je tady krásně.“
Když měla moje sestra Jiřinka sedmdesátiny, sjela se celá rodina k ní domů na venkov. Jela s námi i moje, tehdy čtrnáctiletá, neteř Karolína. Bylo to velmi příjemné rodinné setkání.
Jiřina upekla spoustu malých dortíčků a já udělala několik táců obložených chlebíčků.
Nechyběly ani lahvinky šampusu i něčeho ostřejšího. Jiřinka měla velkou radost, že jsme všichni přijeli. Nedávno jí totiž zemřela její nejlepší přítelkyně, a tak alespoň přišla na jiné myšlenky. „Škoda, že se téhle oslavy nedožila.
Určitě by se jí taky moc líbila,“ řekla jsem jen tak mimoděk. Jiřinka přikývla. „Laďka věděla, že zemře. Byla dlouho nemocná. Asi týden před smrtí mi pověděla, že ji ve snu přišla navštívit maminka. Prý jí řekla, že se nemá čeho bát, že už se na ni těší.“
Přicházejí ve snech
Kamarádka Mirka se chytila jejích slov. „Mně se o mojí mamince také často zdává. Zemřela, když mi bylo teprve šest let.
Když jsem měla nějaké trápení, nebo si s něčím nevěděla rady, pronikla do mých snů a poradila mi.“ Vnučka Karolína na nás překvapeně koukala. „To je úžasné,“ vydechla. „To já takové sny vůbec nemám.“ Jiřinka mávla rukou. „To ještě nic není!
Nejzajímavější příhodu prožila tvoje babička.“ Karolínka na mě upřela své velké hnědé oči. „Pověz mi o tom, prosím,“ přemlouvala mě. A tak jsem spustila…
Odjel a už se nevrátil
„Stalo se to před dvaceti lety, v noc, kdy zemřel tvůj dědeček Bedřich,“ začala jsem vzpomínat. I když to bylo už tak dávno, ten zážitek jsem měla hluboce vrytý do paměti. „Bedřich byl pracovně v zahraničí.
Jak víš,“ otočila jsem se na vnučku, „dělal kameníka. Tehdy měl nějakou zakázku v Německu. Měl tam být jen týden, ale bohužel už se nevrátil. Zemřel náhle, při nešťastné nehodě. Spadla na něj kamenná deska.
I když ho urychleně převezli do nemocnice, zachránit se ho bohužel nepodařilo. Zemřel o několik hodin později, ve tři hodiny ráno.“ Karolínka mě objala. „To je strašně smutné.“ Slabě jsem se na ni usmála. „A co se dělo dál?“ chtěla vnučka vědět. Tak jsem pokračovala…
Odešel do nebe
„Té noci, kdy Bedřich v nemocnici zemřel, jsem měla divný sen. Viděla jsem v něm dlouhé bílé schody, které vedly do nebe. Neměly konec. A pak jsem zpovzdálí uslyšela známý hlas. „Jarmilko, Jarmilko…“ Otočila jsem se za ním a spatřila Bedřicha.
Stál na jednom ze schodů toho nebeského schodiště. Mával na mě a usmíval se. Rozběhla jsem se k němu. Když jsem ho chtěla obejmout, prošly mé ruce skrz jeho tělo. Nechápala jsem to. „To je v pořádku,“ řekl mi.
„Nesmíš se trápit. Je tady krásně, věř mi.“ Poslal mi vzdušný polibek. „Jarmilko, slib mi, že nebudeš tesknit.“ Otočil se a začal stoupat po schodech vzhůru. Chtěla jsem běžet za ním, ale schody náhle zmizely. Pak jsem se probudila. Druhý den mi volal z Německa dědečkův kamarád, aby mi řekl, že Bedřich zemřel.
Jarmila T. (74), Vysočina
