Nedbali jsme varování naší dcery a ukázalo se, že měla bohužel pravdu.

Dlouhá léta jsem patřila k lidem, kteří se čemukoliv nadpřirozenému jen vysmívají. Nikdy jsem nevěřila na nějaké pověry typu pátek třináctého a podobně. Člověk se ale musí přesvědčit sám na vlastní kůži, že takové věci bohužel opravdu mohou fungovat.

Vykřikla, ať zastavíme

Toho dne jsme se vydali na rodinný výlet nebo vlastně spíš návštěvu. Pocházím z Beskyd a moji rodiče tam dodnes bydlí.

Z Prahy jsem za nimi jezdívala často s Jardou, mým manželem, ale protože otci bylo pětasedmdesát, jeli s námi autem tentokrát i naši dva dospělí potomci: syn Lukáš a dcera Martina. Oslava proběhla v pořádku, sešlo se na ní více příbuzných.

Nikdo se příliš neopil, nikdo se s nikým nepohádal. Vraceli jsme se v neděli odpoledne a protože dálnice byla ucpaná, jeli jsme po různých okresních silnicích. V jednu chvíli Martina vykřikla, ať zastavíme.

Manžel se trochu lekl, ale podařilo se mu auto uvést do klidu. Naštěstí za námi nejel nikdo, koho by ten manévr mohl ohrozit nebo zneklidnit.

Na naše tázavé pohledy Martina ukázala ven, kde na kraji silnice stála černá kočka, která se přes cestu chystala přejít. Manžel se na ní rozzlobil, že ho zastavila kvůli takové hlouposti. Domníval se, že se v dceři probudila ochránkyně zvířat.

Ukázalo se ale, že se bojí té známé pověry. A její strach ještě narostl, když kočka využila klidu a skutečně přes silnici přeběhla.

Byla jsem první na řadě

Ačkoliv Martina prosila, abychom se otočili a to místo nějak objeli, nebylo jí to nic platné. Všichni tři jsme se jí vysmáli. Celou cestu domů ale už mlčela, trochu uražená a trochu asi i vystrašená.

Asi bych tu příhodu brala jako malou směšnou historku, kdyby se v následujících dnech a týdnech nezačaly dít různé věci. Nejprve potkala velká nepříjemnost mě. Po cestě do práce mi z tašky přes rameno v tlačenici v metru někdo sebral mobil a peněženku.

Měla jsem tam i veškeré doklady a platební kartu. Bylo to poprvé, co mě někdo okradl. Hodně se mě to dotklo, probrečela jsem celé odpoledne.

Na policii jsem sice všechno nahlásila, ale šance, že by se něco z ukradených věcí našlo nebo že by byl zloděj dopaden, byla opravdu minimální. Znamenalo to pro mě spoustu vyřizování, včetně nového občanského průkazu.

Tehdy mě ještě nenapadla žádná souvislost s tou černou kočkou. A vlastně ani poté, co v následujícím týdnu manžel přišel domů z práce s tím, že firma, kde byl zaměstnán, končí.

Rány přicházely jedna za druhou

Jarda byl ze ztráty zaměstnání a z konce firmy, které toho hodně obětoval, snad ještě víc zničený, než já z toho okradení. To ale ještě nebyl konec špatným zprávám. Nedlouho poté nás navštívila uplakaná Martina.

Před rokem se vdávala, děti se zetěm ještě neměli. Teď to ale vypadalo, že se budou rozvádět. Dcera si stěžovala, že si s manželem přestala rozumět, že se odcizili a že rozchod je podle něho jediné řešení.

S Jardou jsme si pak povzdechli nad tím, proč se na naši rodinu tak najednou sypou samé nepříjemnosti. A protože u toho byla i Martina, došlo na onu pověru o černé kočce. Nyní už to skutečně vypadalo, že se o žádnou pověru nejedná.

Druhý den mi pak volal manžel na nový mobil, že náš syn Lukáš měl nehodu na motorce. Přežil jí, ale leží v nemocnici a má zlomenou nohu i ruku. Když jsem se vzpamatovala i z tohoto šoku, už jsem vůbec nepochybovala.

Vytrestáni osudem jsme byli všichni čtyři, kteří jsme v onu neděli v autě seděli. Věřím tomu, že kdyby Jarda skutečně otočil auto a objeli jsme to místo tak, jak radila dcera, nic by se nestalo.

Jedna nepříjemnost se dá ještě vysvětlit náhodou, možná i dvě, ale čtyři už ne. Vím už jistě, že jakmile příště uvidím přeběhnout černou kočku přes cestu, otočím se a půjdu jinudy. Lidé, které ještě osud nevytrestal jako naši rodinu, ať se tomu klidně smějí!

Hana G., (49), Praha