Hororové zážitky nemusíme prožívat jenom u televizní obrazovky.  

Už odmalička jsem se bála pavouků. Nevadili mi malí pavoučci a odpor jsem necítila ani k takovým těm sekáčům, kteří mají vlastně jen osm nohou a miniaturní tělíčko. Čím chlupatější a černější pavouk se ale na zdi objevil, tím víc jsem vyváděla.

Pomáhala jsem kamarádce

Můj strach z pavouků neboli arachnofobie, jak se tomu říká odborně, mě neopustil ani v dospělosti, i když jsem ho dokázala krotit. Jednou mě dokonce syn a dcera vytáhli na výstavu pavouků a štírů. No, prošla jsem jí, i když v rekordním tempu.

Netušila jsem ale, že ten nejhorší zážitek má pro mě život teprve připravený. Jednoho dne mě kamarádka požádala, jestli bych se občas nezajela podívat k ní do bytu, zatímco bude na zahraniční cestě.

Znáte to, zalít kytky, přesvědčit se, zda je vše v pořádku a tak podobně. Samozřejmě jsem souhlasila. Při první návštěvě se nic mimořádného nestalo. Zato při druhé jsem prožila chvíle takřka hororové. Byla jsem v pasti!

Stála jsem zrovna v rohu obývacího pokoje, když mě vyrušil nepříjemný šramot. V první chvíli mě napadlo, že je to zloděj, skutečnost byla ale horší.

Když jsem se otočila, na podlaze uprostřed místnosti jsem spatřila obrovského sklípkana nebo tarantuli, zkrátka hnusného velkého pavouka. V první chvíli jsem hrůzou nebyla schopná ani křičet.

Ocitla jsem se v pasti.

Pavouk byl mezi mnou a dveřmi. Pohnula jsem se směrem k oknu, ale v tu chvíli popolezl i sklípkan, směrem ke mě. Konečně jsem popadla dech a začala jsem řvát jako na lesy. Volala jsem „pomoc!“ a doufala, že se někdo objeví.

Vyšlo to, někdo od sousedů zavolal policii a ta do deseti minut přijela. Bylo to nejpernějších deset minut v mém životě, protože sklípkan dál zůstával na místě. Utekl, až když do bytu vtrhli muži zákona.

Ukázalo se, že se dostal z terária od chovatele v sousedství. Někdo se možná při mé historce dobře baví, ale mně, kdykoliv si na ni vzpomenu, ještě dnes tuhne krev v žilách!

Tereza L. (49), Znojmo