Někdo nedokáže přijmout odpovědnost za své činy ani zpětně.  

Největší životní zklamání jsem zažila, když mi bylo dvaadvacet. Začala jsem tehdy chodit s Patrikem, klukem, kterého jsem hodně milovala a doufala jsem, že bude mým životním partnerem. Pak jsem s ním otěhotněla.

Jakmile se to Patrik dozvěděl, přerušil se mnou všechny kontakty. Předtím ještě tvrdil, že to dítě není jeho, dokonce mi to napsal v dopise. Odjel do ciziny. Prostě zmizel.

Říkala jsem mu, že emigroval

Rozhodla jsem se, že si dítě nechám. Rodiče s tím nejdříve nesouhlasili, ale když mi doktoři řekli, že po případné interrupci bych už znovu nemusela otěhotnět, smířili se s tím. Syna Marka jsem vychovala sama.

Měla jsem nějaké další vztahy, ale svobodná matka s děckem to má při hledání vždy těžké. Marek se mě hlavně v raném dětství ptal na svého tátu.

Celou pravdu jsem mu řekla až tehdy, kdy mu bylo patnáct, do té doby jsem jen tvrdila, že emigroval a nic o něm nevím, což byla vlastně pravda. Až v patnácti tedy syn pochopil, že ho jeho otec nechtěl.

O to větší byl můj šok, když jednoho dne přišel domů a řekl mi, že se se svým otcem potkal!

Dopis ho přesvědčil

Nechtěla jsem tomu věřit, ale ukázalo se, že je to pravda. Patrik se skutečně už v minulosti vrátil z ciziny a nepřímo, přes naše bývalé známé, zjistil vše o mém osudu. Markovi začal tvrdit svoji verzi o dávných událostech.

Prý jsem ho tenkrát odmítla a proto dal přednost útěku do zahraničí. Syn z toho byl zmatený. Byl rád, že se konečně setkal s mužem, který mu dal život, ale nevěděl, komu má věřit.

Nejprve jsem myslela, že se s Patrikem sejdu a všechno si s ním vyříkám z očí do očí, třeba i v přítomnosti Marka. Pak jsem ale zvolila jiné řešení. Našla jsem ten starý nepříjemný dopis, kterým se Patrik vlastně svého otcovství vzdal.

Bála jsem se, že to syna nepřesvědčí. Zbytečně. Stačilo mu to, aby si udělal svůj názor. Patrik se ho ještě několikrát pokoušel kontaktovat, ale marně. Pak už dal naštěstí pokoj.

Jana M. (42), Praha