V peněženkách občas nosíme daleko větší cennosti než jen bankovky.    

Někteří z vás ten pocit možná také zažili na vlastní kůži. Sáhnete si do kapsy pro peněženku a zjistíte, že tam není. Zoufale hledáte po všech ostatních kapsách, už proto, že tam byly i vaše doklady. Nic.

Vzpomenete si, jak jste se na zastávce městské dopravy prodírali davem a dojde vám, že jste se stali obětí kapesního zloděje.

Bolela mě ztráta psaníčka

V první chvíli jsem se rozbrečela, ani ne tak kvůli těm pár stovkám, co jsem v peněžence měla nebo kvůli tomu, že budu muset obíhat úřady. Uvědomila jsem si totiž, že jsem si tam ráno složila psaníčko, které mi poslala vnučka Evička z nemocnice.

Ležela tam po závažné operaci. Syn a snacha jí navštěvovali pravidelně každý den, já jsem se tam dostala jednou za tři dny. Měla jsem za Evičkou jít nazítří – a ráno se syn zastavil u mě v práci a předal mi její psaníčko.

Hodně mě dojalo, chtěla jsem si ho schovat na památku. A teď se ocitlo v nenechavých rukách nějakého zloděje! Připadalo mi to, jako kdyby někdo okradl přímo moji nemocnou vnučku. Jenže co se s tím dalo dělat? Nic.

Ve schránce ležela bílá obálka

Druhý den jsem se chystala za Evičkou. Šla jsem z domova. V průchodu jsem si všimla, že v naší poštovní schránce je nějaká obálka. Nejprve jsem si pomyslela, že je to nějaká reklama, ale pak mi zvědavost nedala. Dobře jsem udělala. Reklama to opravdu nebyla.

V bílé nepopsané obálce jsem našla své doklady a také psaníčko od Evičky.

K tomu tam byl ještě vzkaz od neznámého kapesního zloděje. Omlouval se, že je v takové tísni, že si musel pomoci tímto způsobem. Ten dopísek ho ale také dojal a proto vyhledal moje bydliště podle adresy v občanském průkazu a vrátil mi to, co nepotřeboval.

V nemocnici jsem tu příhodu vyprávěla Evičce a ocenila jsem, že i když člověk občas udělá špatné věci, neznamená to, že přišel i o své srdce.

Dáša K. (53), Praha