Jindru jsem milovala, přestože vztah s ním byl náročný. Byl to umělec, bohém, který měl na každém prstu dvě ženy. Jednoho dne ale na svůj divoký život doplatil.

Pro umění všeho druhu jsem měla slabost odjakživa. Výtvarný talent mi však nadělen nebyl. A tak jsem alespoň chodila obdivovat díla druhých. Každý měsíc jsem vyrazila na minimálně jednu výstavu obrazů či fotografií. Na jedné z nich jsem se seznámila se šarmantním a charismatickým Jindřichem.

Kamarádka mi dala košem

„Opravdu nemůžeš jít?“ ptala jsem se kamarádky Ireny. Už měsíc jsme byly domluvené, že si uděláme dámský večer.

Vyrazíme do města, podíváme se na výstavu obrazů zasvěcenou začínajícím, nadějným a ne příliš známým umělcům, a pak si někde dáme dobrou večeři a skleničku vína.

„Vážně mě to mrzí, ale Matyášek onemocněl a mně se tak narychlo už nepodařilo sehnat hlídání,“ odpověděla Irena. „Tomu rozumím. To se samozřejmě nedá nic dělat,“ řekla jsem chápavě a zavěsila.

Chlapi se za mnou otáčeli

Na okamžik mě napadlo, že celou akci s výstavou odpískám a raději se naložím doma do vany a budu relaxovat. Má zvědavost a nadšení pro obrazy ale nakonec přece jen zvítězily.

Oblékla jsem si elegantní černé šaty s páskem, vzala si lodičky na vysokém podpatku, navlnila jsem si vlasy, výrazněji jsem se nalíčila a vyrazila jsem do ulic.

Cestou do galerie se za mnou otočilo hned několik mužů, dokonce i ti, kteří měli po svém boku partnerku. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mi to nelichotilo. S nabytým sebevědomím jsem vstoupila do galerie.

Fascinoval mě jeho obraz

Se skleničkou nabízeného šampaňského jsem obešla celou místnost. U jednoho obrazu, který zachycoval starého muže s dýmkou, jsem se na chvíli zastavila. Připomínal mi mého dědečka.

Ten taky věčně vysedával na verandě s dýmkou a četl si noviny. Najednou jsem ucítila, jak za mnou někdo stojí. Otočila jsem se. Přede mnou stál velice pohledný muž. Byl asi o deset centimetrů vyšší než já a dlouhé vlasy měl stažené do culíku. Vypadal jako umělec.

Byla jsem jedna z mnoha

„To je vaše dílo?“ zeptala jsem se. „Ano, byl to můj strýc.“ Skoro celý večer jsme s Jindrou – tak se mi představil, strávili spolu. Povídali jsme si a taky trochu flirtovali. Nakonec mě doprovodil domů a já, již značně ovíněná, jsem ho pozvala dál.

Promilovali jsme celou noc. Takovou nálož vášně jako s Jindrou jsem nikdy předtím nezažila. Úplně mě pobláznil. Neustále mi opakoval, jak jsem úžasná a krásná, a že se do mě zamiloval. To jsem ale ještě netušila, že kromě mě, má ještě několik dalších milenek.

Telefon z nemocnice

Jindra mi o své „slabosti“, jak tomu říkal, pověděl asi po měsíci. Buď to prý přijmu a můžeme spolu chodit dál, nebo se rozejdeme. Nakonec jsem na jeho „hru“ přistoupila. Zpočátku mi náš volný vztah nevadil, ale po roce už jsem toho měla plné zuby.

Už jsem mu chtěla říct, že s ním končím, když mi volali z nemocnice, že měl Jindra nehodu na motorce. Překvapilo mě, že zrovna moje číslo měl v nejbližších kontaktech.

Dostal šanci

Hned jsem se za ním rozjela. Ležel na posteli, nohu i ruku měl v sádře a hlavu zafačovanou. „Martinko, tys přijela,“ řekl a slabě se na mě usmál. „Volali mi.“ Jindra přikývl. „Moc mě mrzí, jak jsem se choval.

Ta nehoda mi otevřela oči. Jsi moje velká láska. Už žádnou jinou nechci.“ Posadila jsem se k němu a vzala ho za ruku. Všechno jsme si vyříkali. Rozhodla jsem se, že to s ním ještě zkusím. A dobře jsem udělala. O rok později jsme se vzali a teď spolu čekáme už druhé dítě.

Martina B. (45), Hradec Králové