Někteří lidé už mají takovou povahu, že musí být vždycky po jejich. Může se ale stát, že je to dovede k osudovým chybám.

Měla jsem dvě děti, syna a dceru. Zatímco se starším synem Martinem nebyly nikdy problémy, byl hodný a choval se vzorně, mladší dcera Denisa měla povahu téměř nesnesitelnou.

Nebyla to ani tak chyba naší výchovy, snažili jsme se být na ní s manželem přísní, ale její tvrdohlavost, vzpurnost a zarputilost se nedaly zlomit ani po dobrém ani po zlém. Čím byla starší, tím víc se tyto její vrozené vlastnosti projevovaly.

Ačkoliv se jednalo o mojí dceru, nedovedla jsem si představit muže, který by s ní vydržel. Vypadalo to, že si ani nikoho nenajde; vždy, když Denisa s někým začala chodit, následoval do měsíce rozchod. Zajímavá byla její reakce.

Pokud se s dotyčným rozešla dcera, vyjadřovala se o něm pohrdavě a za pár dnů už byl zapomenutou minulostí.

Jestliže ale Denisu opustil přítel – a to se stávalo častěji – cítila se strašně dotčená, nedokázala si připustit, že jí někdo mohl nechat a snažila se vydupat si vztah zpátky.

Našel se ten, co jí zkrotil

Přesto se po čase stalo, že Denisa narazila na rovnocenného soupeře, na někoho, kdo si z její tvrdohlavosti moc nedělal. Mně i manželovi se Aleš líbil a tajně jsem si přála, aby to mladým vydrželo, vzali se a založili rodinu. A skutečně jsem se dočkala.

Po roce chození, které se neobešlo bez občasných vypjatých situací, to vypadalo, že naší Denisu přece jen někdo zkrotí. Zorganizovali jsme velkou svatbu, která se vydařila a pak jsem jen s napětím čekala, kdy se stanu babičkou.

Od syna Martina zatím nic takového nehrozilo, dával přednost toulkám s kamarády po světě a usazovat se ještě nechtěl. Do roka od svatby jsme se skutečně dočkali: Denisa přivedla na svět holčičku.

Začala jsem její dřívější povahové rysy považovat za chyby mládí a byla jsem ráda, že už nemusím poslouchat její nářky na mužské pokolení nebo namyšlené řeči. Jenže moje radost se ukázala být předčasnou.

Hádky se stupňovaly

Sotva vnučka trochu povyrostla, jako by se najednou vrátila „stará“ Denisa. Manželství s Alešem začalo být hodně rozhádané. Dozvídala jsem se o zcela zbytečných sporech jak od dcery, tak od zetě.

Připadalo mi, že jde o klasický boj o moc, ve kterém nakonec prohrají oba. Trochu s rozpaky musím přiznat, že jsem držela palce spíš Alešovi. Ten byl více ochotný ke kompromisům a působil rozumněji.

Tvrdohlavost Denisy občas připomínala dobu, kdy byla v pubertě a nebylo s ní ani trochu k vydržení. Hádky propukaly kvůli naprostým malichernostem i kvůli důležitým věcem, jako byly finanční problémy.

Až se zpožděním jsem se dozvěděla, že Denisa si prosadila velkou půjčku od banky – platit se měla samozřejmě z Alešova platu. Jednalo se přitom o pořízení věcí, bez kterých by se mladí obešli. Chudák Aleš musel začít dělat přesčasy a dost ho to štvalo. Ta nejhorší chvíle ale měla teprve přijít.

Poslední schválnost byla tragická

Každý z nás máme nějakou libůstku nebo slabost. Tou Alešovou bylo pravidelné sázení sportky. Léta věřil, jako milióny jiných sázejících, že jednoho dne vyhraje milióny. A jeho naděje by skutečně došly naplnění – jenže opět zasáhla tvrdohlavost dcery.

Té se nelíbilo, že její muž utrácí za „hazard“ a jednoho dne, když byl Aleš doma nemocný, mu jeho tiket schválně nepodala. Pokud tušíte, že tentokrát čísla vyšla, tušíte správně. Zadlužená rodina tak mohla přijít k pohádkovému jmění.

Tuhle situaci už zeť nestrávil a následoval nemilosrdný rozvod, plný praní špinavého prádla u soudu. Denisa teď bydlí u nás, partnera nemá, je bez peněz a s dluhy jí pomáháme my – svoji polovinu půjčky Aleš poctivě splácí.

Nejhorší na tom všem ale je, že si dodnes dcera neuvědomila, jak si svojí povahou škodí a jak si za to, co se stalo, může opravdu sama!

Anna R. (55), Třinec