Měl zvláštní obrazec na dně ranní kávy nějaký vyšší význam? Chtěl mě někdo varovat před blížící se smrtí? Nebo to byla jen náhoda?

Zdálo se, že to bude den jako každý jiný. Hleděla jsem z okna a nadávala na nemilé počasí. Bylo chmurné a pršelo už druhý den. Nesnášela jsem svojí práci, kterou jsem si mnohdy odnášela domů. Ani jsem nemohla díky ní trávit příliš času s rodinou a přáteli.

Zejména s babičkou, která mě v dětství hlídala, jsem ztratila častý kontakt. To mě mrzelo ze všeho nejvíce. Neměla jsem však sílu z práce odejít, setrvávala jsem v ní a trpěla. Tehdy jsem si jako každé ráno udělala pořádného turka.

Podpírala jsem si hlavu u stolu rukou a čekala, až mi zabere prášek proti bolesti hlavy. Popíjela jsem a přemýšlela, co vše musím v práci udělat. Při mém lelkování jsem ztratila pojem o čase. Pohled na hodiny, které zdobily zeď nad dveřmi, mě zděsil.

Odbila šestá. Rychle jsem na sebe naházela oblečení, sbalila věci do kabelky a chtěla vyběhnout ven.

Dívala se na mě

Vyklopila jsem do sebe kafe a při pokládání hrnku na kuchyňskou linku, mě zarazil pohled na jeho dno. Jako by se z něho na mě šklebila hrozivá lidská lebka. Zarazila jsem se. Čím déle jsem se dívala na slitý obrázek, tím více mě pohlcovalo neblahé tušení.

Babička! Vydechla jsem nakonec. Nevím proč, musela jsem za ní jet. Nechala jsem práci prací a řítila se rychle přes celé město. Doufala jsem, že je to jenom můj blud, ale pro klid v duši jsem k babičce spěchala, jak jen to bylo v ranním provozu možné.

Vnitřně jsem cítila, že je to správně. A mé obavy se potvrdily. Zvonila jsem dlouze. Nervózně jsem postávala u vchodových dveří, naštěstí jsem si uvědomila včas, že jako jediná mám od babičky náhradní klíče. Začala jsem zoufale hledat v kabelce a doufala, že tam budou…

Posedlo mě tušení

S úlevou jsem je našla. Nečekala jsem a vyběhla po schodech k babiččině bytu. Našla jsem ji bezvládně schoulenou na zemi. Okamžitě jsem zavolala pomoc. Naštěstí přijeli rychle, aby babičce zachránili život.

Dozvěděla jsem se, že kdybych nedala na svou intuici a nedorazila včas, už by babiččino srdíčko nezachránili. Chtěla mi kávová zrníčka říci, že je babička ve smrtelném ohrožení? Byl obrazec temné lebky varování z podsvětí? Nakonec vše dopadlo dobře.

Od té chvíle si dávám pozor na obrazy, které se mi zjevují na dně každé dopité kávy. Žádná další lebka se zatím neobjevila… Dnes je tomu šest let, a babička tu se mnou stále je.

Pod vlivem zážitku jsem změnila zaměstnání a jsem teď mnohem spokojenější a práci si domů už nenosím.

Užívám si místo toho babičku, co jen můžu.

Libuše (41), Jindřichův Hradec.