Odstěhovala jsem se z malého města od rodičů, když mi bylo dvacet let. Byla jsem těhotná s první dcerou a odešla jsem za manželem do Prahy.
Bydleli jsme dlouho u jeho rodičů, než jsme se vzmohli na vlastní bydlení. Máma s tátou mě přemlouvali, ať se vrátíme k nim do domu, ale manžel měl v Praze dobře placenou práci a o stěhování na maloměsto nechtěl ani slyšet.
Nový start
Konečně Roman dostal byt a my se mohli nastěhovat do svého. Už jsme měli čtyřletou dceru Janu a soužití s tchýní a tchánem v jednom bytě pro mě nebylo jednoduché. Zařizování nového bytu bylo pro mě jako nový start.
Víc než svatba a narození dcery, kterou jsem samozřejmě milovala nadevše. Rozhodli jsme se, že se můžeme rozrůst a pořídit si další miminko, abychom byli kompletní rodina, jakou jsem si přála.
Trápily mě ale výčitky mé mámy, že jsem ji opustila, nechala ji samotnou s tátou v domě, který stejně budovali pro mě.
Poslouchala jsem to do telefonu, i když jsme přijeli na víkend na návštěvu. Věděla jsem, že jim je smutno, když jejich jediná dcera odešla s rodinou z rodného města. Ale přeci mi nemohli diktovat, co mám dělat a bránit mi v lásce.
Janička chodila do školky, já očekávala druhé miminko a Roman by práci v zapadákově u rodičů nenašel. Nemohli jsme se najednou stěhovat. Byli jsme mladá rodina s vytouženým vlastním bytem a už dávno zakořenění v Praze.
Smutná zpráva
Jednou ráno zazvonil telefon a volala mi nešťastná mamka. „Táta měl infarkt, odvezli ho do nemocnice, ale už mu nedokázali pomoct,“ plakala do telefonu. Plakali jsme obě dvě. Dlouho mi trvalo, než jsem se z tátova odchodu vzpamatovala.
Máma byla čerstvě v důchodu. Plánovala, jak si s tátou budou užívat volna, vylepší si sezení na zahradě a vytvoří si své minihospodářství. To se jim z části povedlo aspoň založit. Chtěli chovat králíky, slepice a ovce.
Zatím se dostali jen ke slepicím. Táta jim vyrobil kurník a prostorný výběh. Žádná další zvířata už nepořídil. A tak se máma, aby aspoň trochu vyhnala z hlavy smutek, rozhodla, že bude v chovu zvířat pokračovat.
Pomohli jsme ji sehnat králíkárnu a jeli společně pro páreček mladých ušáků, kteří byli hodně plodní a brzy měli porodit první várku králíčků. Mamka se do hospodářství opravdu ponořila. Jen si místo ovcí pořídila ještě psa a kočku, aby v domě nebyla úplně sama.
Nechtěla se stěhovat
Na čas ji to opravdu zabavilo, ale pak přišla zima, dlouhé večery a bezesné noci, kdy přemýšlela, jestli má všechno ještě smysl. A pak mi ráno volala. Výčitky, že jsem ji opustila, začaly nanovo.
Dennodenně žadonila, ať se vrátíme a bydlíme s ní v domě. Roman je prý šikovný a najde si práci kdekoliv a já můžu dělat v místní továrně, která zaměstnává téměř celé město.
Nemohla si nechat vysvětlit, že máme vlastní život a že to, co od ní poslouchám je citové vydírání.
Nabízela jsem ji, ať se přestěhuje k nám do Prahy, že nás bude mít nablízku, my ji a že si tu určitě zábavy taky najde plno. To ale nechtěla ani slyšet. Aspoň si uvědomila, co žádá po nás. Nakonec si našla brigádu v domově důchodců a chodila tam vypomáhat.
Nejdřív uklízela, pak pomáhala i s aktivitami pro důchodce. Měla jsem radost, že má nový směr, je v kontaktu s lidmi a zabaví se. Nadšeně mi vyprávěla, jak vymýšlí program do dílen a na hudební odpoledne.
Statku se musela vzdát
V domově pracovala několik let. Myslím, že i díky tomu byla pořád duchem čilá. S babkami chodila na vlastivědné procházky po okolí a zajímala se o přírodu a léčivé byliny. Když je mozek zaměstnaný, nemá čas stárnout.
Stále k tomu měla své drobounké hospodářství, které jí zas dávalo zabrat fyzicky. Sekala trávu pro králíky kosou, jak byla zvyklá z mládí. Roman ji sice pomáhal se sekáním velké zahrady na seno, ale to už pak obracela sama.
Jednou v zimě si zlomila nohu a tím pomalu končil příběh jejího domu. Přes půl roku se léčila. Ztratila mnoho své síly i optimismu, který získala až při práci v domově. Chov slepic a králíků musela vzdát.
Sama zažádala o místo ve svém oblíbeném domově pro seniory, kam po vyléčení nenastoupila jako výpomoc, ale jako důchodkyně potřebující péči.
Ivana H. (55), Praha
