Byli jsme na dovolené a vůbec jsme neměli tušení, co se u nás doma děje. Pak přišla delegátka naší cestovní kanceláře a řekla mi, že mě shánějí nějací lidé od nás doma. Ani tehdy mě ještě nenapadlo to nejhorší.

Sousedka z vesnice, kde bydlel můj otec, se ptala, jestli náhodou není s námi na dovolené? Udivilo mě to. Protože před deseti dny jsme se s mým otcem loučili na dvorku. Sousedka stála vedle a věděla, že jedeme k moři.

Tak na co se teď ptá? Její hlas v telefonu však zněl dost vystrašeně. Vysvětlila mi, že vesnici postihly náhlé záplavy a otcův dům je do půlky pod vodou. Všichni obyvatelé byli včas evakuováni, ale mého otce nikdo neviděl.

Dny plné hrůzy

Do konce zájezdu zbývaly dva dny. Nebyla šance se domů dostat jiným způsobem dřív. Byly jsme v pasti. Na těch posledních 48 hodin úzkosti, strachu a bezmoci nikdy nezapomenu. Doma ve vesnici zatím začalo pátrání po mém tátovy.

Žádné dobré zprávy ale nepřicházely. Co se jen mohlo stát? Vždyť všichni ostatní se včas zachránili. A můj otec byl ještě jura. Měl dobrou fyzičku i psychicky byl v kondici. Jenže, kdyby odešel ještě dřív, než ostatní, určitě by se nám už ozval. Jeho mobilní telefon však mlčel.

Zoufalé a marné hledání

Konečně jsme přistáli doma na letišti. Ihned jsem nasedli do auta a jeli do vesnice, kde můj otec žil v malém domku. Vesnice byla pěkně zpustošená. Nejhůře dopadly domy blízko místní říčky.

Tam stál i ten tátův. Byl celý podmáčený a vyplavený. Říčka se změnila v prudkou řeku a vzala vše, co jí přišlo do cesty. I psí boudu. Ano, teď mi to došlo. Kde je náš Bulík?

Legrační kříženec všech možných psů, nejvěrnější tátův přítel od té doby, co umřela moje maminka.

Pátrali jsme sami dál

Záchranáři měli tolik práce, že pátrání po tátovi po několika dnech pozastavili. Všichni jsme v duchu tušili, že ho zřejmě strhla dravá voda a čekalo se, kde ho řeka vyplaví. Ale já stále doufala.

Byl to přece zdatný plavec, mohl se někde dostat na břeh, je zraněný, potřebuje pomoc. Naše rodina proto podél řeky pátrala dál. A brzy jsme našli první stopu.

Zachránil mu život

O dvě vesnice dál jsme na kopci nad řekou objevili našeho Bulíka. Paní, u které jsme ho zahlédli nám vyprávěla, že ho našla před pár dny. Seděl prý u řeky, celý vyhládlý, s poraněnou packou a nechtěl se odtud ani hnout.

Jen seděl a strašlivě kňučel. Hned mi bylo jasné, co to znamená. Táta, na rozdíl od Bulíka, zůstal ve vodě. Potvrdil to ještě další svědek. Ten prý z dálky viděl v řece plavce, jak chytá tonoucí zvíře a vyhazuje ho na břeh. Myslel si prý ale, že se zachránili oba.

Nenáviděla jsem ho

Tátovo tělo se nikdy nenašlo. Vzala jsem si k sobě Bulíka. I když se musím přiznat, že jsem ze začátku to ubohé zvířátko hrozně nenáviděla. To kvůli němu táta umřel, když ho zachraňoval.

Neustále jsem ho takto obviňovala. Pak jsem si ale uvědomila, že Bulík byl tátův skvělý parťák. A že jedině tehdy, když se o něj bude naše rodina dál starat, nebude tátova smrt tak strašlivě zoufalá a marná.

Už je to deset let. Tátův domek musel být stržen. Bulík se u nás v bytě dožil krásných patnácti let, než nás vloni definitivně opustil.

Monika R. (52), Mělník