Válela se po zemi a slintala. Nevěděli jsme si s vnučkou rady. V okně se ale náhle objevila strašlivá tvář a kostnatá ruka se natahovala. Oslavu třetích narozenin naší Marcelky jsme brali v rodině vážně.

Byla to jediná dcera našeho syna, a podle toho to také vypadalo. Marcelka měla všechno, na co si jenom vzpomněla. Nic se jí nedalo upřít. Dokázala upřít ta svá velká kukadla a podívat se jako andílek, a nebyl z nás nikdo, kdo by jí nevyhověl.

Byla tak rozmazlená, že na ní neplatilo nic. Selhávaly všechny osvědčené příšery od čertů až po polednici. Za mého dětství a za dětství mých dětí to zabíralo. Alespoň na chvíli jsme přestaly zlobit. U mé vnučky jsme ale nepochodili. Ta holka se nebála ničeho.

Nevím, kde se to v tak malém stvoření vzalo, ale musím říci, že tak zlobivé a neposlušné dítě jsem v životě nezažila.

Byla na nás zlá

Čím více se blížil den oslavy,, tím více běsnila. V předvečer narozenin její vzteklost kulminovala. Dělala opak všeho, co jsme jí řekli. Rozbíjela vše, co ji přišlo pod ruce, svíjela se v náručí, kopala, slintala a kousala.

Výhrůžkám s klekánicí, která brzy přijde a odnese si jí do své chýše v lese, se smála a plivala kolem sebe. Jestli existuje posedlost ďáblem, vybral si pán temnot ten večer právě jí. Měla navrch nad námi všemi do chvíle, kdy ve vzteku zaječela: „Blbá klekánice!

Blbá!“ Žárovka v tu dramatickou chvíli zablikala, venku potemnělo, jako by na náš dům padl černý stín nebo někdo přes okno přehodil deku Měla jsem pocit, že se pohnul dokonce i ten obraz na stěně.

Někdo zaťukal na okno…

Vnučka zmizela Syn se snachou pustili Marcelku a naše pozornost se obrátila k oknu. Kdo to může být? Že pes nezaštěkal? A vrátka? Vždycky je zamykáme? Jak je možné, že stojí někdo u okna a klepe? Na vnučku jsme v tu chvíli úplně zapomněli.

Zůstala sama, bez naší pozornosti. Syn vyšel na zahradu, obešel dům, dcera vyhlédla z okna. Nikoho jsme na zahradě neviděli. Jen náš pes se třásl zalezlý v boudě. Nechápali jsme proč. Co jej tak vyděsilo?

Se synem jsme seděli u boudy a marně se snažili psa vylákat ven. Zvědavost přilákala i snachu. Když jsme se vrátili zpátky do domu, překvapilo nás ticho. Děsivé a nepřirozené. Vnučka v obýváku nebyla. Proběhli jsme všechny prostory.

Marcelka byla pryč!

Snacha začala panikařit, syn chtěl volat policii. Napadlo mě běžet k sousedům. A tam jsme ji našli. Chtěla ji potrestat? Vrazila k nim do domku s křikem, že ji honí klekánice s pytlem na zlobivé děti. Marně ji sousedka uklidňovala, že žádné klekánice nejsou.

Marně jsme ji přesvědčovali i my, že se bát nemusí… Když jsme ji konečně uklidnili, zaťukal kdosi na okno. Vnučka se rozječela. V temné noci se na nás šklebila bledá tvář stařeny. Tak ošklivou ženu jsem nikdy neviděla, musela to být nějaká maska.

„To si dělá někdo legraci!“ vykřikla sousedka a vyrazila z domku. Jaké ale bylo její překvapení, když na zahradě nikoho nenašla. Stejně jako my. Všichni jsme tu tvář viděli, a jen stěží by člověk dokázal tak rychle zmizet ze zahrady.

Od té doby už vnučka tolik nezlobí a klekánice? Ta na ní od té chvíle platí. Nejspíš z ní konečně dostala respekt.

Eva (67), Ostrava.