Dítě jsem si vymodlila. Nechala jsem si ho i přes to, že bylo velmi nemocné. Co mu ale bylo ubráno na rozumu, to mu příroda dala na nadpřirozených schopnostech.
Ládínek patří mezi těžké autisty. Žije si ve svém světě a já se o něho musím starat. Nikdy nebude schopen chodit sám po ulici, nakupovat a řešit běžné záležitosti spojené se životem.
Mnohokrát jsem byla z existenčních důvodů postavena před rozhodnutí syna si nechat nebo jej dát do ústavu. To jsem ale nikdy neudělala. Jak se ale říká, tito lidé bývají obdařeni velkou vnímavostí a schopnostmi, které běžní lidé nemívají.
U mého Ládi tomu tak skutečně je. Viděl duchy Nejbližším přítelem se synovi stala kočka. Vydrží spolu sedět a dívat se na pohádky a hrát si. Stala se z nich nerozlučná dvojice. Mao s námi jí u stolu a spí v posteli. Když se Ládík koupe, ani tam ho neopustí.
Sedí na pračce a nespustí ze syna oči. To ale není všechno. Mnohokráte se mi zdálo, že spolu ti dva sledují stejný cíl, který se po bytě pohybuje. Dávno mám podezření, že s námi doma bydlí duch, zejména večer se projevuje různým klepáním a blikáním žárovek.
Začala jsem cíleně sledovat syna a kočku.
A podle nich věděla, kde se ten objekt nebo bytost nachází. Začal ronit slzy Tehdy jsme jeli ke známým do jižních Čech. Ládík už byl velký, seděl v autě vedle mě, poslouchal hudbu a sledoval, jak krajina ubíhá. Na rozdíl od většiny autistů cestuje rád.
Je zvyklý od narození, protože jsem často jezdila po známých, příbuzných a na výlety. Vždy se tváří tak šťastně, že jsem i já v sedmém nebi. Výletem mu udělám větší radost, než drahým dárkem. Bylo tedy pro mě překvapení, když se Láďa tehdy nervozně rozkymácel.
Po tváři mu stékala obrovská slza. Přesně tak jsem si představovala tu krokodýlí, jak se říká.
Přibrzdila jsem.
Zachránil nás Ládík měl tak zoufalý výraz, že jsem se zděsila a zastavila okamžitě u krajnice. A to nás zachránilo. Už jsem jen viděla, jak se před námi srazilo osobní auto s kamiónem a do nich se zapasovala další auta.
Kdybych nezastavila, byla bych mezi nimi. Ládík mě začal hladit a olíbávat. „Ládíku, tys nás zachránil!“ vydechla jsem. Od té chvíle jsem jej sledovala ještě víc. A začala jsem tak přicházet na další detaily, které mi dříve unikaly.
Když byl Ládík při jízdě spokojený a užíval si písniček, byla i naše cesta bez problému. Pokud znervózněl a začal dokonce plakat, okamžitě jsem zpomalila a byla ve střehu. Syn se nikdy nemýlil. Naprosto úžasný radar má zejména na policii.
Můžou se schovávat jak chtějí, můj autistický syn o nich ví dříve, než jsou vidět.
Jiřina (51), České Budějovice .