Jana je moje kamarádka už celé věky. Vždycky byla ta silnější z nás dvou, jenže pak se její život totálně rozsypal a já jí byla nablízku.
Janin muž měl vážné zdravotní potíže, musel absolvovat těžkou operaci, ona zůstala doma sama, vyčerpaná, bez opory. A já jsem najednou viděla, že ta její pověstná síla má trhliny.
Měla jsem méně času
Když mi zavolala, neplakala, jen řekla: „Nevím, jak to všechno udělám.“ A já jsem pochopila, že to je její způsob, jako požádat o pomoc. Tak jsem začala jezdit k ní. Nejdřív jen na pár hodin týdně, pak častěji.
Pomáhala jsem s nákupy, s papíry, s vařením, s tím, co zrovna hořelo. A protože jsem chtěla být k dispozici, začala jsem šidit vlastní život. Najednou bylo méně času na práci na zahradě, méně večerů s knihou, méně výletů s rodinou.
Upřímně, občas jsem si povzdechla. Ne kvůli Janě, ale kvůli tomu, že jsem měla pocit, že se mi život smrskl na pomoc, práci a spánek. A právě v té době si toho všiml můj manžel.
Jednou večer, když jsem seděla u stolu a snažila se vymyslet, jak Janě zařídit další týden péče, si ke mně přisedl. „Hele,“ řekl, „já ti s tím můžu pomoct. Nejsi v tom sama.“
Ta věta mě překvapila víc, než bych čekala. Nějak automaticky jsem si myslela, že tohle je jen moje záležitost. Jenže on to viděl jinak, jako něco, co můžeme zvládnout společně.
Už to nebylo tak těžké
A tak jsme začali. On vozil Janu do nemocnice, když jsem byla v práci. Já jsem jí vařila jídlo na dny, kdy neměla sílu. On se postaral o její zahradu, já o její papíry. A najednou to nebylo tak těžké, protože jsem v tom nebyla sama.
Po dvou měsících se Janin muž začal zotavovat. Jana se pomalu vracela do normálu. A já jsem si uvědomila, že i když jsem se musela uskromnit, nelituju jediného dne. Naše pomoc jí ukázala, že na světě není sama.
A mně to dalo něco nečekaného, nový druh blízkosti s manželem. Viděla jsem ho v situacích, které by nás dřív ani nenapadly. A zjistila jsem, že když jde do tuhého, je nejen praktický, ale i laskavý.
Můžu se na ni spolehnout
Dnes už Jana pomoc nepotřebuje. Ale pořád říká, že to období jí změnilo život. A já musím přiznat, že i mně. Uskromnit se není vždycky příjemné, ale někdy je to přesně to, co člověk potřebuje, aby si uvědomil, jak silné vztahy a báječné lidi má kolem sebe.
Jitka O., 62 let, Mikulov