Lidé mě vždycky měli rádi. Pak se ale na mě sesypaly problémy. Nevšimla jsem si, že už to najednou nejsem já!

Nedávno mi bylo šedesát. Ten věk jsem si nepřipouštěla, dokud jsem chodila do práce, měla doma manžela, mladšího milence k tomu a každý rok jsem jezdila na dovolenou k moři. Byl to nádherný život!

Byla jsem vždycky veselá holka, proto mě měli všichni rádi. Oblíbená spolužačka a vyhledávaná kamarádka. Také kolegyně v práci se těšily, co zase povím za veselý příběh ze života.

Nevynechala jsem žádný večírek či jinou akci ve svém okolí. Je pravda, že jsem byla zdravá, energií a vitalitou jsem jen sršela. To se pak člověk snadno raduje ze života a dělá radost druhým. Jenže pak tomu měl být najednou konec. Jako by mě osud zkoušel.

Smutná a protivná

Začalo to obyčejnou chřipkou a pak se problémy kupily. Jako by mě někdo vysával. Den po dni jsem se cítila hůř, už mě ani nebavilo chodit na kávu s kamarádkami, ba dokonce ani na víno, které jsem milovala. Změny mého chování si začalo všímat mé okolí.

„Holka, co je s tebou?“ zeptala se mě na rovinu moje nejlepší kamarádka. Odsekla jsem jí opravdu zle. Uvědomila jsem si to hned, jak jsem to udělala. Ale bylo už pozdě. Řekla jsem tak ošklivé věci, že se kamarádka zvedla a beze slova odešla.

Zase jsem to já

Když mě opustil manžel po tolika letech s tím, že se se mnou už nedá vydržet, protože se ze mě stala protivná bába, byl to šok. Pak mě opustil i milenec. Všechno se ještě zhoršilo ve chvíli, kdy jsem odešla do důchodu.

Najednou jsem byla sama a nikomu jsem nescházela. To jsem neznala. Večery byly smutné. Mé děti i vnuci byli tak daleko! Nakonec jsem si připustila, že chyba je na mé straně.

Našla jsem si vztahového poradce − a to jsem si myslela, že ho nikdy potřebovat nebudu. S jeho pomocí jsem znovu našla sama sebe, nové koníčky, práci na půl úvazku a také nového partnera. Už mám zase úsměv na tváři a lidé mě zase poznávají.

Daniela (64), Pardubicko