Laskavá bytost měla podobu malé dívky.

Nemocnice ve mně odjakživa vyvolávala úzkost a představa, že bych tam měla strávit noc, pro mě byla téměř děsivá.

Jednou jsem se ale delšímu pobytu nevyhnula. Čekala mě operace, která sice nepředstavovala žádné velké riziko, pro mě však byla psychicky nesmírně náročná.

Pokoj prozářilo bílé světlo

Nejhůř mi bylo večer před zákrokem. Ležela jsem sama na pokoji a neměla se komu svěřit. S přibývajícími hodinami jsem byla stále vyděšenější. Nemohla jsem usnout a měla jsem pocit, že už svou úzkost nezvládnu.

A právě tehdy se stalo něco, čemu dodnes nedokážu úplně porozumět. Pokoj najednou zalilo podivné, tlumené bílé světlo. Uprostřed té záře jsem spatřila malou dívku.

Zůstala jsem naprosto ochromená a v prvním okamžiku jsem nebyla schopná ani zavolat o pomoc. Pak jsem si všimla, že dívka má na sobě bílé roucho a za zády velká andělská křídla.

Promluvila ke mně klidným, tichým hlasem. Ujišťovala mě, že se nemám čeho bát. Operace prý dopadne dobře a brzy budu zase doma. Její slova na mě působila neuvěřitelně silně. Strach, který mě ještě před chvílí svíral, začal mizet.

Slib jsem splnila

Když jsem se vzpamatovala, poděkovala jsem dívce a zeptala se, jak se jí mohu odvděčit. Řekla mi, abych si na ni vzpomněla, až se vrátím domů, a pustila jednu konkrétní písničku. Slíbila jsem jí, že to udělám.

Operace skutečně proběhla bez komplikací a já se brzy ocitla doma. Překvapilo mě, že můj někdejší strach z nemocnic byl najednou pryč. Pak jsem si vzpomněla na svůj slib.

Pustila jsem nahlas slíbenou písničku a vtom se pokoj znovu naplnil slabým, matným světlem. Dívku jsem už tentokrát neviděla. Přesto jsem měla zvláštní pocit, že tam se mnou je a že si přišla poslechnout písničku, na kterou jsem jí slíbila vzpomenout.

Dodnes nevím, co jsem tehdy vlastně spatřila. Vím však jistě, že strach, který mě před operací ochromoval, tehdy zmizel. A za to budu té malé andělské bytosti vždycky vděčná.

Jarmila B. (58), Ostrava